Around Afrika stage 1
7.4.2013
Včera jsme spočítali, že jsme v Arly každý nechali 50dolarů jen to fiklo. Oškubáni jsme vyjeli k hranicím Beninu směrem na Kandi. A odsud brutálním kamenitým výjezdem několik kilometrů. Opět jsem musel upouštět brzdovou kapalinu ze zablokovaného brzdiče. Nechápu ,jak se sem dostal náklaďák, který je tu odstavený. Tohle je možné jen v Africe, stejně jako hraniční přechod ,který byl označený klackem přes cestu. Tady na hranicích se setkáváme s Romanem ,který se ráno oddělil a protože nemá na hranici razítko, jedeme do města Banicoara. Tady se snažíme domoci vstupního razítka. Bez úspěchu. Velitel policie nám říká ,že to nevadí a že nebude problém s razítkem na výstupu. Jak sedíme na stanici mají tady tabuli na které se vypisuje počet mrtvých na každý rok. Na druhé tabuli je zase výpis náčelníků kdo zde působil a jak dlouho. Někteří se moc neohřáli. Pozdě odpoledne jsme dojeli do městečka N'Dali kde se stavíme u stánku s pitím a ptáme se na kemp. Paní nám říká ,že kemp už tu není. Ve finále dáváme dětem dárečky a domlouváme se na nocleh u nich doma na dvoře. Je to veliká křesťanská rodina. Spoustu dětí, větší se starají o menší ženy vaří v kotlích venku a poslouchají hudbu, přitom tančí. Dostáváme večeři. Děti nám nanosí vodu do sprchy. Úplná idyla. Navíc jsou u vytržení z našich bílých nohou a všichni si chtějí sáhnout na moje dlouhé vlasy. Jedna z holčiček mi spletla vlasy a nikoho k tomu nechtěla pustit. Večer uléháme dlouho po půlnoci a rodina se ještě pomodlí a pak jeden po druhém přebíhají tiše přes dvůr do sprchy a spát. Nespím, je mi horko, tak pozoruju jak holky šustí bosýma nohama po dvoře. Brzo ráno už děti venku zametají a cvrkot začíná na novo, udělali nám snídani. Vajíčka s chili a káva, čaj podáván ve svátečním servisu. Chtěli jsme jim dát nějaký peníze ,ale odmítli a my jim je tam stejně nechali. Tohle byl opravdu příjemný zážitek. Peníze nám nakonec vrátili a odjeli do kostela. Je totiž neděle. Všimnul jsem si ,že hodně dětí má pupeční kýlu, a to všeobecně všude v Africe. Je smutné jak to některé děti mají těžké, hlavně děvčata. Včera nám natahali vodu ze studny na umytí- obří kýbl ,se kterým udělá holčina krok položí, zase krok. A takhle došoupe vědro až do sprchy. Chtěl jsem si ho odnést sám a měl jsem co dělat. Nakonec jsme vypálili na Nigerijské hranice asi 100km. Kromě kontroly očkovacích průkazů. Bez problému. Chtěli jsme potvrdit karnety, úředník se do toho hrnul,že není problém, … a dal nám razítka do kolonky zpět v Evropě. Tak nevím, co s tím budeme dělat. Tady si člověk musí všechno hlídat. Hranice překročeny, peníze vyměněny a my najíždíme asi po třiceti km na nezpevněnou cestu a dáváme si masakrální masáž našich zubožených pozadí 150km.K překvapení nás na této cestě staví hlídka policie se samopaly a ptají se kam a proč atd. Nakonec nás pouštějí dál. Vždy když nás zastaví, jsou nepříjemní a pak napětí povolí a je to ok. Jejich zastavovací metoda v podobě prkna s natlučenými hřebíky je nekompromisní. A zbraně nemám rád, takže se mi i dost špatně vysvětluje co a jak, když na mě někdo míří. Ale není divu, sami policisté se bojí teroristů, jsou totiž jejich oblíbeným cílem. Samozřejmostí bylo i dnes několik pádů. Já dnes zase řešil každých 20km obligátně zablokované přední kolo. Musím to už dojet a na další etapu vyměnit komplet přední brzdu. Měl jsem ji rozebranou a myslím, že problém je v pumpičce u páčky- natlakuje brzdič, ale nevrací kapalinu zpět do nádržky,takže jediná pomoc je ustříknout nepatrné množství kapaliny z brzdiče. Navíc jsem si dnes při pádu zlomil řadičku. Martin taky. Budeme muset sehnat svářečku. Ale až zítra dnes už se stmívá a my jsme v bezpečí kempu. Doufám?!
8.4.2013
Ráno jsme svařili řadičky za asistence milionu lidí. Cesta je místy dobrá místy plná děr. Navíc mapa neodpovídá. Martinovi se udělalo špatně a musel zastavit. V tu chvíli se na nás sesypalo mraky lidí, každý něco pokřikoval. Nebylo to příjemné. Navíc policejní hlídky ,které nás staví s prstem na spoušti, pocitu bezpečí taky moc nepřidávají. Celkový dojem z Nigerie není moc dobrý. Někteří mávají ale někteří pokřikují s ne moc pěkným výrazem. Na hranice s Cameronem to máme kolem 400 km. Už by jsme chtěli být z téhle země pryč. Snad to klapne a zítra dojedeme blízko k hranicím. Záleží jaká bude cesta.
9.4.2013
V noci nás probudil náš ubytovatel, že se žene bouřka, jako každou noc v téhle zemi, naštěstí nás pustil pod přístřešek. Ten byl mimochodem čistější než pokoje, které nám nutil za nesmyslné peníze. Upatlané zdi a postele bylo to nejmenší. Poskytl nám sprchu v podobě kýble dešťové vody ve sprchovém koutě. Voda smradlavá, žlutá. Ale byli jsme za ni rádi. Ráno jsme stále za doprovodu deště vyrazili k hranicím. Samozřejmě jsme při každé zastávce absolvovali výslech odkud a kam a proč. Další oblíbené otázky jsou, máš pro mě peníze, nebo líbí se mi tvoje boty, máš ještě jedny? Já se samozřejmě dál trápím s přední brzdou. Už jsem v jednu chvíli byl rozhodnut, že kapalinu vypustím úplně a budu používat jen zadní brzdu, ale stařičká bubnová brzda neplní funkci úplně. Spíš zpomaluje, než brzdí. Navíc mám už úplně sjetý vzorek a před sebou ještě tisíc km. Snad to vydrží pneu, brzdy i já. Jinak jsme dnes dojeli asi 80km k hranicím a zjistili jsme, že nám v cestě brání řeka. Seběhla se asi stovka lidí, jeden přes druhého křičí. A že cross river no problém. Že připlave loďka. Nedokážu si představit jak nandáme motorky na loďku a přeplujeme asi 200m široký tok. Po půl hodině debat nám bylo jasný, že je to jen hra o peníze, kterých už máme poskrovnu. Nastartovali jsme a vypálili na druhou stranu, třeba tam most bude. Tím se nám ale hranice této nepříjemné země zase začala vzdalovat. Cestou jsme byli ještě jednou nuceni zastavit u policistů a ti nám řekli,že jedeme správně a že most je. A opravdu byl. Jak nás to dokázalo potěšit. Přitom taková blbost, u nás bych se nad tím nepozastavil. Prostě přejedu řeku, ale tady si nejdřív musíte pár hodin hledat most. Nakonec jsme skončili na dvoře hotýlku s tekoucí sprchou. Velice příjemný personál nás nechal postavit stany a odemkli jeden pokoj ,aby jsme se mohli dát do kupy. Mezi tím paní trhá pomeranče a dává nám ochutnat hotelovou úrodu. Dávám jí na oplátku nějaký svítící náramek, nic jiného už stejně nemám. Směje se děkuje, poskakuje jako nějaká puberťačka a přeje nám dobrou noc. Máme to na hranice kolem 150km.Tak snad to zítra dáme. Ještě debatujeme jestli bude Camerun lepší, vyhlídky nejsou dobré. Ale to se uvidí.
10.4.2013
Ráno pod ocelovou oblohou balíme mokré věci. Tady už nic neschne. Včera jsem zahlídnul bankomat a kluci tam večer intuitivně mačkali tlačítka a dostali nakonec nějaké peníze ven. Tak to jdeme se Zbyňkem taky zkusit. Bankomaty jsou dva. U každého fronta asi 30 lidí. Chvíli čekám a dozvídám se ,že bankomaty čekají na servis. V tom Zbyňa proklouzává do banky ,aby se dozvěděl ,že peníze nemění. Nakonec mu ochranka ukázala dveře, nebo spíš vrata. Naštěstí jsme se s klukama podělili o peníze a všichni natankovali plnou. A hurá k hranici s Camerunem. Cesta vede doslova džunglí a nakonec přijíždíme k hraniční řece. Na jedné straně mostu nás odbaví výstup a na druhé vstup. Vlhko se ještě stupňuje. Okamžitě jak zastavíme z nás leje jako z kropáče. Hranice proběhly celkem v klidu a ještě se dozvídáme ,že 80km je tahle špatná cesta. Ale zakusující se těžké stroje do zeleně džungle napovídají ,že se buduje silnice nová. Místy ji křižujeme totálním blátem, které máme až za ušima. Samozřejmostí jsou obrovské kaluže, u kterých neodhadnete hloubku. Do jedné jsem si zpomalil a už se valí pára jak z papiňáku, jsem tam až po motor. Zakouřilo se a motor zdechnul. Musel jsem šlápnout do toho hnusu. Naštěstí mi motor na cvrnknutí naskočil a už hrnu vlnu vody před sebou. Hurá jsem venku. Kluci se taky různě plácají v blátě. Dočkali jsme se asfaltu a příjemných lidí. Sice tu každý chodí s mačetou. Ale ta je tu potřeba. Když nás staví hlídky, neskáčou nám se samopalem do cesty jako v Nigerii. Někdy ani nemusíme ukazovat pasy. Jak zjistí odkud jsme přijeli, rovnou nás pouští dál. Taky jsme si dali dnes výborný oběd v podobě grilovaných kousků masa a jater, samozřejmě aspoň posypaných chili. Přijíždíme do městečka Bali. Tankujeme a koukáme, co věcí mají na benzíně ke koupení. Nevíme co dřív. Popojíždím z benziny pár metrů dál koupit cigarety. V krámku mě oslovuje statnější paní a ptá se odkud jsem. Je velice příjemná a rozbíjí mě otázkou, jestli si mě může vyfotit a už drží v ruce kompaktní digitál. Druhá otázka směřovaná na mou osobu zněla,“ máš facebook?“ mě uvádí do stavu, že se směju jak jelito,ale to už si paní opisuje do notýsku moji web adresu z motorky. Loučím se a pokračuju za klukama, zase prší. Nakonec se protloukáme centrem nějakého města a vidíme hotel. Při bližším okouknuti vidíme nápis Night Club. Samozřejmě prázdný, smlouváme cenu na 20 dolarů na hlavu za nocleh a sprchu. Každý máme svůj pokoj, ale zjišťujeme že neteče voda. Nastává situace smlouvání slevy. Samozřejmě černoch se směje a říká, že nepřipadá v úvahu. Nakonec nám odemyká dva jiné pokoje kde voda teče, protože je to o dvě patra níž v suterénu a vyteká voda z trubek z vrchních pater. A my můžeme udělat očistu. Hotel je bludiště změť sloupů a schodů, každý jinak vysoký, různě se zužující schodiště. Napadlo mě že to tu dekorovalSalvador Dalí.
11.4.2013
Ráno jsme se vyhrabali a šli koupit do města něco k snídani. Venku koukám ,že hlídač parkoviště nám myje motorky. Už včera o tom mluvil a já mu výslovně řekl ať si myje, ale tu moji černou ať nechá být. Samozřejmě s ní začal a nalil mi vodu do tašek i tankruksaku. Martin mu dal 5dolarů a on nato jako jestli to je všechno. Tak mu vysvětli ,že za hodinu práce je to dost a bylo. Netvářil se. Takhle to tu funguje. Nic není problém, ale vlastně je. Nebo odkroutí hlavou ,že ne a udělá to. Na to si to člověk musí zvyknout a brát to spíš jako hru a tu s nimi hrát. Stejně za nás zbývající kilometry nikdo neujede, takže nasedat a vpřed. Sluníčko už zase smaží a my se blížíme pomalu a jistě do Ayounde, hlavního města Camerunu. Cestou míjíme tržiště s ovocem a hrnem se mrknout co mají. Kromě ovoce tu ženy nosí na hlavách hrnce s masem, podobným našim ptáčkům. Nakouknu jedné pod poklici a už je jich u mě deset a všechny mi strkají pod nos ať ochutnám jejich a koupím si. Musím to rázně utnout jinak by mě vidličkama upíchaly. Beru od jedné vidličku napichuju nejlépe vypadající kousek, platím a odcházím. Jdu za klukama, abych jim ukázal jakou mám dobrotu. Ale několik žen jde už za mnou nabízet to svoje nejlepší. Zřejmě tu mají rozdělená místa ,kde která jídlo nabízí a tím, že jsme se přesunuli do jine části tržiště ,tak konflikt byl na světě. Zbyňa jen prohodil "a takhle vznikaj války" a zakousl se do svého masa. Aspoň jsme měli oběd i s divadlem. Odpoledne v poklidu dojíždíme do Yaoundé, kde voláme člověku u kterého mají motorky zůstat do podzimu, než přijde jejich čas na cestu dál. Pan Dr. Frederic BIY A MOTTO studoval v Rusku bydli v rezidenci kde non stop hlídají strážní. Takže náš kontakt nezklamal. Vypadá to všechno dobře. Popil s námi pivko, seznámil nás s rodinou a nakonec nás dovezl do hotelu, který nám sehnal. Klasika jako všude jinde- večer přestala téct voda. Nebo se zeptáte na klimatizaci, ukážou vám pokoj kde běží a v noci stejně vypnou elektriku. Ale to už nás nemůže rozhodit, jsme tu. Pán domu kde máme motorky nám sděluje ,že zítra musí na nějakou schůzku asi 200km a přijede pozdě večer, proto se přijede rozloučit ráno na hotel. Ještě nám tu nechá auto se svým řidičem ,který nás vezme do města pokoupit nějaké věci a večer na letiště. Za ten servis mu patří velký dík. Na hotelu klasika, vybydleno. Saďoch si musí počkat až dosouloží v jeho pokoji, prý max. 30min. To mají nájemníci zaplaceno. Po chvilce z pokoje vychází černá slečna s bujným pozadím a za ní vyvoněný černoch v bílé košili. Samozřejmě Sadílkův pokoj je volný a hotelier říká prosím váš pokoj je připraven. Jasně že bez jakéhokoliv úklidu, nebo nedejbože převlékání postele. Ještě že máme svoje spacáky.
foto:
↑↑ nahoru ↑↑
