Around Afrika stage IV
ETIOPIE
Kluci jsou už připravení a tak jsme zanedlouho v Axumu. Míříme sem kvůli obeliskům, o kterých jsme věděli od Rona. Axum leží v Etiopii, v kraji Tigrai a nadmořské výšce 2100 metrů n.m. Není to sice hlavní město tohoto kraje, je to však nejposvátnější místo všech etiopských křesťanů a představuje pro ně totéž, co Mekka pro muslimy nebo Jeruzalém pro Židy. Axum má v současné době 25.000 obyvatel a jeho historie je svázána s legendární královnou ze Sáby, která kolem roku 1000 př.n.l. navštívila v Jeruzalémě krále Šalomouna. Plodem jejich setkání byl syn Menelik, považovaný za zakladatele šalomounsko-etiopské dynastie, která vládla v zemi až do roku 1974. Prohlížíme si obeliskové pole, které nás moc nenadchlo asi i proto, že se tu vyskytuje množství naháněčů, nabízečů a dalších otravů. Děláme si z nich chvíli legraci a nakonec kupujeme ametysty za desetinu původní ceny. Sedáme na motorky a uháníme dál, vstříc místu, do kterého vkládáme velké naděje, pohoří jménem Simiens Mountains. Jízda nás fakt baví, taková kamenná stezka smrti, škoda že přišel déšť a posledních dvacet kiláků dojíždíme za tmy. Bohužel to byly na tomto úseku asi ty nejkrásnější a vodopád, který dopadal asi deset metrů vlevo od nás, jsem zahlédl jen já. Možná je to tím, že jsem jel první a má Vránuška téměř nesvití. V odporném městě se ubytujeme za odpornou cenu a ještě tu nikde nemají pivo ani žádný jiný alkohol, prostě odporná prohibice v muslimské lokalitě. Budí mě ostré slunce, jehož paprsky dopadají do mé kobky a řev neomalenců z ulice. Je jasné, že snídaně odpovídá tradici zdejšího města - byla odporná. Vylokám alespoň tři čaje a jdeme hledat úřad vydávající permit pro vstup do Simiens National Park. Za 90 Bir můžeme na motorkách vjet do parku, ale musíme si vzít průvodce. Zbyněk sundává rolku, nechává ji v kanceláři a na její místo usadí otrhance v hábitu a s Kalašnikovem na zádech. Místo helmy si omotá kolem hlavy ručník, anglicky neumí ani slovo a tak vydává jen úzkostné zvuky a v jeho tváři je vidět strach. Po kamenité cestě stoupáme až do výšky 3 300 m n.m. Každou chvíli stavíme a fotíme úžasné výhledy, chvíli je jasno a je vidět náhorní plošinu pod námi, zanedlouho připlují mraky a my si užíváme jízdy nad nimi. Konečně také vidíme celé tlupy paviánů, o kterých jsem četl během příprav. Jedná se o endemit, který se vyskytuje jen a jen tady v pohoří Simeiens. Jedná se o druh jménem Krvácející srdce. Samci mají na hrudi jasně červený trojúhelník, který svědčí o jejich sexualitě. Čím je jasnější, tím více je samec potentní. Je neustále na co koukat a vyvrcholením je pěší výlet džunglí k úchvatnému vodopádu. Jsme tu sami a nejméně hodinu sedíme na skále a koukáme do padajících vod. Kolem vody krouží dravci a na protějším výběžku se na chvíli objeví i kamzík. Stíny se začínají protahovat a my musíme otočit k návratu. Nám je to líto, ale průvodce je šťasten a po příjezdu okamžitě sesedá a uhání k zevlujícím kolegům. Jeho posunky mluví jasně: „tak na tohle už nikdy nesednu“. Je stále ještě dostatek světla a proto ještě stihneme udělat přejezd do Gondaru, dalšího města které hodláme blíže poznat. Hned na jeho okraji je krásný hotel a vlajky u jeho vstupu značí, že nebude patřit k nejlevnějším.
Jako již klasicky vysíláme dohadovat ubytování Zbyňka. Svou roli vyjednávače od začátku přijal zodpovědně a místy se v ní doslova vyžívá. Ze Stamilem dáváme venku cigárko a posloucháme řev a bouchání do recepčního stolu. Po 20 minutách Zbyněk s brunátnou tváří hlásí, že z původních 150 dolarů budeme bydlet za pouhých 80, co vy na to? Vyfouknu kouř a s tvrdým výrazem ve tváři odpovídám: „jedině se snídaní“. Zbyněk zakroutí očima a vrací se zpět na recepci. Z dálky k nám doléhá rychlá slovní přestřelka a máme ubytování i se snídaní. Pokoje jsou z kategorie luxus. Užíváme si vany s tryskami a vínečko nám donáší livrejovaný sluha přímo na pokoj.
Gondar je město starobylých hradů a pořádně odpočatí, navštěvujeme jeden z komplexů. Panuje tu příjemná atmosféra a mají tu zvláštní nařízení. Pořizovat snímky fotoaparátem se tu smí, ovšem natáčet s kamerou je zakázáno. Točíme tedy na foťáky a to je v absolutním pořádku. Spokojeni opouštíme hrad a nerozhodí mě ani můj odlehčený motocykl. Neznámý lapka mi odebral starou kurtu, poloprázdný spray na řetěz a poškozenou brzdovou hadici. Takže žádná škoda. Objevujeme pumpu, kde mají benzín, ale stojí tu řada asi padesáti tuk-tuků, které s omluvným obličejem předjíždíme a pumpař nás okamžitě obslouží. Platíme z posledních peněz a jeden z pohunků nám slíbí, že nám dolary vymění. Máme mu dát peníze a on se za chvíli vrátí s etiopskými Birry. To nás rozesměje a tak mění postoj. Běží kamsi bez zálohy a se slovy: „ten minits“. To nás rozesměje po druhé. Víme, že tento časový údaj znamená v Africe asi půl hodiny, ale když se ani po 40 minutách náš směnárník neobjeví, jedeme dál. Dál znamená na jih k jezeru Tana. Po padesáti kilometrech kamenité rolety jsme u jeho břehu v kempu Tim & Kim. Majitelkou je statná Holanďanka a tak je tu pořádek, dobré jídlo, pivíčko i víno, jehož zásoby jsme během večera zlikvidovali. Ubytovaný je tu i mladý německý pár s dvěmi dětmi, který dorazil v obytném Defenderu. Jedou do JARu a tak si vzájemně dáváme rady. Mladá paní jménem Juliana se vyhýbá alkoholu a možná i z tohto důvodu, padá po dvou hodinách do komatu. Daří se nám jí dát autotransfůzi, Zbyněk jí podává acylpiryn a ráno je už v pořádku. Celý následující den trávíme procházkami po okolí, drobnými opravami motorek a bagáže, prostým zevlováním, komunikací s nejbližšími a četbou. Večer se seznamujeme se Švýcarku s arabským jménem, které si už nepamatuji. Cestuje místními dopravními prostředky a míří do zaostalých zemí, kde hodlá léčit děti s postraumatickými jevy způsobenými válkou nebo jiným násilím. Líbí se jí s námi a objednává rundu americké whisky. Postupně kolečko otáčíme, Zbyněk se pochlubí moravským všelékem a před půlnocí švýcarská „Matka Tereza“ mizí vrávoravým krokem u východu, kde na rozloučenou ještě povalí okrasný květináč. Zapomněla zaplatit, ale jsme gentlemani a bez hnutí brvy necháváme sjednotit naše účty.
Je čas opustit čarokrásnou Etiopii a proto následující den míříme k hranicím Súdánu, kde nastávají klasické peripetie. Z předchozí etapy máme v deklaraci napsané tři laptopy. Ve skutečnosti máme však jen jeden, Zbyňkův. Celník je neodbytný a jde kontrolovat bagáž na našich Vránách a především ho zajímají zmíněné počítače. První jde na řadu Zbyněk a ten počítač z rolky předpisově ukázuje. Celník hodlá přejít k dalšímu motocyklu, ale Zbyněk ho zavolá a ukazuje mu, kde je číslo rámu. Úředník pokývne, zapisuje ho a Zbyněk mi za zády podává svůj laptop. Ten při kontrole ukážu, rychle ho dám do igelitky a tu tajně podávám za zády Stamilovi. Ten na otázku:
„a laptop, máš?“ nejprve nechápavě krčí rameny. Celník se začíná radovat, ale pak Stamil vytáhne igeitku, kotrolor do ní nahlédne a zklamaně mizí v kanceláři. Dětská taškařice nám vyšla, ale zdržení dvě hodiny způsobuje, že už padá tma a my musíme v hraničním městě zůstat přes noc. Místní nás dovedou k hotelu a nám padá čelist. Jsme už zvyklí na ledacos, ale tohle je opravdu síla
foto:
↑↑ nahoru ↑↑
