STŘEDNÍ ASIÍ NA ČTYŘECH KOLECH


Za dlouhých zimních večerů u džbánku dobrého piva jsem od svého bratra často dokola slýchával vyprávění o jeho cestě do Dagestánu. Tehdy, v roce 1992 vezl pracující do Machačkaly a strávil několik dnů ve vesnické rodině na úpatí hor. Cesta to nebyla lehká a přivezl si z ní mnoho zážitků. Já sám se zabývám cestováním velmi intenzivně. Zpočátku moje cesty probíhaly pěšky a místní dopravou. Kromě Evropy jsem navštívil Nepál, Peru, Ekvádor i Kanadu. Nejvíce mi ale učarovalo cestování na motocyklu. Poté co jsem se vrátil od jezera Bajkal a po několika létech i z Magadanu, jsme začali s bratrem uvažovat o společné cestě. Chvíli jsem bratra přemlouval ke koupi vhodného motocyklu, ale nakonec jsme pro naši cestu zvolili auto a to ne jen tak ledajaké. Land Rover Defender 110 tdi.z roku 1998. Začátkem roku 2006 se nám podařilo sehnat trošku peněz a za pár dní už nám stál na dvoře Defoun. Jeho německý majitel se k němu nechoval zrovna šetrně a tak bylo neustále co opravovat a zdokonalovat. Nyní k plánu naší cesty. Ten byl smělý a za pomoci paní Sizové z Moravia Contact se nám podařilo získat veškeré cestovní formality a to i do zemí kde se to zdálo být přímo nemožné. Trasa měla vypadat asi takto: Česko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Moldávie, Ukrajina, Rusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Uzbekistán, Turkmenistán, Írán, Turecko, Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko, Slovensko a domů. Do Kyrgyzstanu pojedeme pouze my dva, zde se k nám přidá zbytek výpravy – má žena Pavla, syn Martin a bratrův syn Honzík. Ti se do Biškeku dopraví letecky. Zpět by nás tedy mělo jet pět. Věřte nevěřte, plán nakonec vyšel. A jak to tedy bylo? Na kalendáři se právě otáčí list s datem 11.06.2006 a Defoun je naložen do finálové podoby a s bratrem Drahošem vykonáváme zkušební cestu na chalupu. Na střeše máme 4 kanystry s naftou, druhou rezervu a tak se Defoun kymácí jako parník. Vjíždím do lesa a na konec si to ženu po poli asi 70kou. Auto si vede skvěle, jen já si musím zvyknout, abych nedostal mořskou nemoc. Poprvé zkoušíme postavit na zahradě stan zakoupený kladenskou firmou NBBA. Nakonec vyndávám synovcovi z auta rádio s CD přehrávačem a teď už je to snad vše . Druhý den ještě do práce a večer vyrážíme. Musíme se pochopitelně stavět u přátel, kteří nás vybavili povinnou kořalkou na cestu. Poslední návštěva proběhne ve Velkém Meziříčí u Ivoše Kaštana a přítele Palkinsona. Pro změnu další 3 litry slivovice. Poslední loučení a najíždíme na naší „oblíbenou“ D1. V noci se vystřídáme a já asi 40 km za Zvolenem nacházím nocleh pod širákem v zahrádkářské oblasti. Ráno okolo prochází místní včelař a zve nás na prohlídku jeho království. Ukazuje nám jak se stáčí med a my jsme nadšeni z jeho vyprávění o včeličkách. Odpočinuti usedáme do auta a krásnými zarostlými okreskami dojedeme přes Velký Krtíš do Lučence, kde koupíme zapomenutou lopatu na vyproštění a po chvíli překračujeme první hranice. Stereotypními silnicemi plných náklaďáků a traktorů projíždíme přes Miskolc, Nyirengyházu a Mateszálku do rumunského Satu Mare. Konečně cesta pro Defouna! Po bíle značené silnici směrem na Baia Mare se rychlost rapidně snižuje, asfalt definitivně mizí a zkoušíme i první menší brody. Slunko se neúprosně sklání k západu a my po průjezdu horskou říčkou hledáme nocleh v místních lesích. Večer u ohně vychvalujeme stoupavost auta, povečeříme ještě z rodinných zásob a později zalézáváme do spacáků. Ranní hygienu provádíme v místní říčce, kde není ani živáčka až do té doby, než se nahý myji v řece. Kde se vzal tu se vzal povoz plný vesničanek, kterým jsem svou exhibicí oživil monotónní jízdu na pole. Ještě dlouho za zatáčkou jsem slyšel jejich ryčný smích. Po rozcvičce bohatě posnídáme a u příprav na odjezd se objeví jakýsi ochranář či co a mračí se při pohledu na ohniště. Zalijeme tedy popel vodou, zasypeme hlínou a jeho oči se spokojeně rozzáří. Komunikace sice značně vázla, protože chlapík tvrdošíjně trval na rumunštině, ale když jsme vytáhli z útrob vozu lahvičku slivovice, vypadly z jeho úst slova: fotbalo – čekoslovakia – Rosický – Baroš. Takže malinký loček a odjezd. V klidu projíždíme městečko Bistrita. Kde měníme Eura za Lei. Stále zde platí staré i nové bankovky. Nakoupíme za ně čerstvou zeleninu a počneme stoupat do hor. Velmi se zde ochlazuje. Teplota se pohybuje okolo 10 C, poprchává a rozbitá silnice nám nedovolí jet rychleji než 50 km/h. Mineme městys Vatra Dei a po 30 km sjíždíme k řece, kde se pokoušíme chytat ryby. Po hodině snahy, která připomínala spíše grotesku, jsme se přiklonili k rybičkám v konzervě, jež se staly nakonec naší večeří. Hřáli jsme se u ohně na břehu řeky, když se ze tmy vynořila postava. Byl to místní občan z nedaleké vesničky, který nás přemlouval, abychom k němu šli spát. Opět trval na komunikaci v rumunštině a tak jsme chápali jen posunky a slova jako: idiotos, demento (mluvil o sobě) a kafe. Po neustálém odmítání konečně usedl na svůj bicykl a odjel. Ovšem netrvalo dlouho a vrátil se z lahví horké kávy. Zřejmě jsme odsouhlasili něco co jsme neměli. Káva přišla k chuti a tak nás alespoň zval k sobě na snídani. To už jsem ovšem ležel ve spacáku a předstíral spánek. Nakonec tedy Rumun zmizel a my usnuli doopravdy. Probudili jsme se do sychravého rána a vedle hlavy jsem našel občanský průkaz našeho nočního návštěvníka, který si na oplátku odnesl zbytek naší slivovice. Za hustého deště usedáme za volant a jeho průkaz ponecháme u sousedů ve vsi. Nespěcháme, od moldavských hranic nás dělí asi 200 kilometrů a vízum máme platné až od zítřka. Za městem Roman sjíždíme pomalu z hor a konečně se ohřívá i okolní vzduch. V klidu projíždíme po místních polních cestách k městu IASI, kde ještě natankujeme na kartu a ubíráme se k hranicím. Asi 10 km od přechodu nacházíme vhodné místo na přespání. Utáboříme se, brácha připraví dnešní první a poslední jídlo (snídaňovečeři) a věnujeme se za svitu čelovek mapám. Těsně před usnutím máme opět návštěvu. Tentokrát přijíždí Dacia s majákem a nápisem POLICIA. Představí se nám 3 členové pohraniční stráže u nichž jeden umí anglicky. Jsou velice příjemní a po krátkém křížovém výslechu nás opouštějí a přejí dobrou noc. Rumunsko se s námi rozloučilo nápisem DRUM BUN a Moldávie nás překvapila poměrně slušnými cestami. Ovšem pro změnu zde téměř vůbec nepěstují značení a ukazatele směru. V hlavním městě Kišiněvě jsme se orientovali pouze podle slunce. A to nezklamalo, skutečně (asi to byla náhoda) jsme se za pár hodin ocitli ve vesničce Romanesti, která je známa svou produkcí skvělého vína. Navštívili jsme i VINZAVÓD, kde nás přivítal samotný ředitel, ovšem protože jsme nebyli ohlášeni, nemohl nás vzít na exkurzi. Zaplaveme si alespoň v místním jezírku a zkratkami po místních „gruntovkách“ se blížíme k městu Dněstr. Podél cest se pasou koně, kterých se místní obyvatelstvo využívá k dopravě za prací na svých pěkných políčkách či rozsáhlých vinohradech. Z ničeho nic nás při přejezdu řeky Dněstr překvapí hraniční policie a napříč silnicí postavený tank. Je to tak – hranice. Samozvaná republika Podněsteří si vybudovala hranici, na které individua ozbrojená Kalašnikovem vybírají poplatky a nechají nás vypsat množství méně či více nesmyslných bumážek. Tady už nikdo nepracuje a půdu neobdělává. Za necelou hodinku tento pastát projíždíme a ocitáme se na hranici s Ukrajinou. Dvě hodiny vypisujeme různé papíry, platíme různé poplatky a nakonec i jeden úplatek. Za deset dolarů vplouváme do ukrajinských vod. Po 400 km klidné jízdy zastavujeme nakoupit pár čerstvých vajec. Drahoš chce 5 vajec a mává v ruce jednodolarovou, ale bábuška u silnice nemá nazpět a tak si jich musíme vzít 30. No to bude večeře! Daří se nám mezi křovisky a stromy najít vhodné místo na nocleh, ovšem při výstupu z auta zaslechnu známé syčení. Píchli jsme. Ještě večer kolo vyměníme, najíme se smažených vajíček na cibulce a s plným žaludkem zalehneme. Sluníčko nás ráno šimrá svými paprsky na nosech, vykonáme hygienu, posnídáme a uháníme dál slušnými silničkami, na kterých je velmi sympatický minimální provoz . Rezervu nám v poledne spraví chlapi z pneuservisu s nápisem šinomontaž. Po deseti kilometrech od dílny přestává Defoun táhnout. Stav se zhoršuje až se motor zastaví úplně. Z pod kapoty koukají pouze naše zadky, protože hlavy hledají možnou závadu. Nejde pumpa. Snažíme se ji rozebrat do prvočinitele, ale je zapertlovaná. Zavolám I. Kaštana, přestože má raději motorky než 4 kola, určitě bude znát někoho, kdo bude znalý v oboru Defender. A skutečně, po chvíli se dovolám k panu Mejznarovi, který okamžitě potvrdí, že pumpa se rozebrat opravdu nedá, ale zároveň nás ujišťuje, že auto bez pumpy musí jet. Závada musí být tedy jinde a kdo ví jak dlouho je už pumpa nefunkční. Vyčistíme a profoukneme potrubí a sací koš a motor opět naskočí. Každá rada dobrá. Jen zaklapneme kapotu, přižene se bouřka, která nás doprovází až do Charkova, města kde naposledy natankujeme a vyrazíme směrem k mému tolik oblíbenému Rusku. Třicet km před jeho branami odbočíme z hlavního tahu, protože dnes chceme tábořit u jezírka, které jsme objevili v mapě .Cesta k němu byla po dešti značně bahnitá a podmáčená, ale Defoun se nedá a staví až u samého břehu. Večerní ticho ruší pouze kuňkání žab a tak nasloucháme, relaxujeme a podáváme si „Kaštanovici“. Ráno musíme zchladit hlavy v jezírku a pomalu vyrážíme k Rusku. Aut je tu pár a celníků plno. Nikdo si nás tu nevšímá a když se přijdete na cokoliv zeptat, v lepším případě jen pohodí hlavou k místu, kam je potřeba zajít. Poté co Drahoš pustí rádio na plné pecky a začne okolo auta tančit, nechají nás ukrajinští celníci raději projet. V ústrety nám přiběhl ruský celník a začne vyprávět, že žil dlouho v Praze. Dokončil příběh a nastavil dlaň. Davaj dvadcat dolarev i možeš jechat. Dal jsem mu deset a jechali jsme stejně. V Rusku se situace mění. Přivítaly nás pěkné silnice a i značení je dobré úrovni. Proto 1100 km dlouhá cesta na Voroněž a posléze Saratov ubíhá v poklidu a velmi rychle. Překračujeme nádherný veletok – řeku Volhu a pozorujeme velmi úrodnou oblast, kde obilí dosahuje výšky našich ramen. Další den pokračujeme směrem východním a čím víc se blížíme k hranicím, teplota vzduch se zvyšuje a kvalita silnic zhoršuje. Přichází městečko Ozinky a hranice s Kazachstánem. Unaveni vedrem se netěšíme na celní proceduru. Po 3 hodinách nám Rusové zvednou závoru a my s napětím očekáváme co nás čeká. Uprostřed celní kontroly vychází z budovy sympatický mladík s naleštěnými botami a ustrojený v čisté uniformě. Náčelník. Přichází k nám a ptá se odkud jsme. Po naši odpovědi se rozpovídá, že jako dítě žil 8 let v Praze a že jeho otec byl voják. Zeptal jsem se zdali ještě umí česky a on suše odpověděl: Prosím tě a Kurva. Tato jediná dvě slova mu uvízla v paměti. Popřál nám šťastnou cestu a my vyrážíme vstříc pět kilometrů vzdálené hranici s Kazachstánem. Hned první celník u závory si říká o padárok. Je usměvavý a tak mu dávám 3 dolary pro rebjonky. Vyplnit deklaraci, zaplatit strachovku, zaplatit udastaverenie a následuje přísná kontrola. Celé auto chtějí vyložit nebo dvacet dolarů úplatek. „My nespěcháme“ odvětíme a velmi zvolna začneme vynášet věci. Ptali se kam jedeme a když uviděli horolezecké lano a karabiny, chtěli abych vylezl na přístřešek u celnice. Naštěstí byl už tak chatrný, že měli obavu o jeho další osud a neriskovali zborcení. Ještě jsme ani nebyli v polovině vynášení věcí a když viděli, že z nás nic nekápne, zvedli závoru a vpustili nás na své území aniž zjistili, že nám vízum začíná až následující den. Cesta do Kazachstánu je tedy volná. Začala kvalitním asfaltem a minimálním provozem. Ovšem pouze prvních 50 km. Ne postupně, ale jako mávnutím kouzelného proutku se ze silnice stal pěkný off road a ten nás neopustil dalších 3000 kilometrů Ve městě Uralsk vyměníme peníze a vyrážíme gruntovkou směrem jihovýchodním, na Aktjubinsk. Unaveni jízdou v terénu pro dnešní den zůstáváme na břehu bezejmenné říčky. Smráká se a my pozorujeme ptactvo hnízdící v norách. Jedinou nevýhodou dnešního bivaku je velké množství komárů, které ovšem náš tvrdý spánek nikterak nenarušili. Při ranní prohlídce vozu zjišťujeme zlomený držák střešního nosiče. Pod váhou čtyř naplněných kanystrů jízdu v terénu nevydržel a prasknul. Po 150 km cesty vjíždíme do městečka, kde nám místní mechanik zahrádku zavařil. Karbid s vyvíječem, trocha kyslíku, drát z plotu a šikovné ruce dokázali své. Vasju odměníme obnosem v přepočtu cca 300,- Kč a můžeme zvesela pokračovat v krasojízdě. V Aktjubinsku napojíme Defouna a po překrásné asfaltce opouštíme město. Široká asfaltka nás ukolíbala a já ve 115 km rychlosti vletím do půlmetrové díry, za kterou opět začala terénní vložka, kterou jsme se následně prokousávali po celý zbytek dne. Asfalt na povrchu stepi je tak rozbitý a díry tak hluboké, že je lépe jet samotnou stepí. Zde se střídá kamení, hlína, ale ze všeho nejvíc se stále více a více objevuje písek. Celou hodinu a půl jízdy uháníme černým mořem. Ano, celá step v nedozírných dálavách je vypálená a místy ještě hoří. Je to velmi smutná podívaná. Do zad nám fouká silný vítr a v protisměru míjíme cyklistu, který téměř stojí. Horský převod ho velmi zvolna posouvá vpřed. Stavíme a zjišťujeme, že se jedná o Angličana, který se vrací zpět do své vlasti. Je již 2 roky v sedle bicyklu a nyní se vrací z Číny. Zmiňuje se, že nejsme jediní Češi, které dnes potkal. Pár hodin před námi potkal dvě motorky z Čech. Uprostřed stepi nás přepadá tma. Bráška se opět pochlubil skvělou večeří a při poradě se přikláníme k rozhodnutí navštívit proslulé jezero nebo chcete-li moře – ARAL. Druhý den, v době kdy nám slunce neúprosně pražilo přímo na střechu auta zahlédnu na cestě stát motorku. Okamžitě stáčíme kola a ženeme auto napříč kolejemi ve stepi. Vydrápeme se na rádoby asfaltový povrch, kde stojí jeden motocykl a druhý jeho řidič po pádu opravuje. Samozřejmě Češi. Vesele debatujeme a najednou pomalu přijede další podezřelé vozidlo Renault CV4 řízený mladičkým, teprve devatenáctiletým Francouzem. Na jeho autě bylo zajímavě vyrobené vysoké sání. Z blatníku mu vedla zahradní hadice ukotvená ke střeše vozu. Toto zařízení mu zhotovili zruční Kazaši poté, co „Frantík“ utopil Renaulta v kaluži uprostřed cesty. Vyměníme si telefonní čísla pro případ nouze, rozloučíme se a my pokračujeme k cíli naší dnešní etapy. Zhruba 150 km před městem Aral opouštíme „hlavní tah“ a po kamenité cestě se dáváme přímo na jih. Postupně se cesta zužuje a její povrch mění v písek, který je stále hlubší a hlubší. Během jízdy sledujeme důmyslné zavlažovací kanály, které odvodnily přítoky jezera a měli tzv. zúrodnit stepi a pouště. Zařízení bylo skvělé, ale původní myšlenka měla drobné nedostatky. Zkuste vylít vodu do písku v místech, která neustále bičuje horký vítr. Během chvíle je voda pryč a stejně se nic nezazelená. Jediný a téměř katastrofální dopad měl tento systém na výšku hladiny Aralského moře. Břehy ustupily a vítr rozfoukal usazenou sůl do okolí moře. Celá krajina byla zničena a obyvatelé břehů museli nehostinnou zem opustit. A tak jsme se probojovali do vesnice Akespe, jejíž obyvatelé se k nám okamžitě seběhli. Bylo na nich vidět, že návštěvou je tu cizinci příliš často nepoctí. Nakonec se našel mluvčí vísky, který uměl Rusky (pochopitelně byl v r. 1968 v Praze) a ten nás vyvedl přes menší dunu na cestu, která vedla podél břehu již na dohled vzdálené hladiny moře. I zde jsme se dozvěděli mnoho zajímavého. Věřte nevěřte, hladina moře opět stoupá! A kdo za tím vším stojí? Evropská Unie. Zaplatila nemalý kapitál za to, aby se řeky Syrdarja a Amudarja opět svedly do koryt. Ano, jedna z mála věcí sloužících ku prospěchu Země a jejímu obyvatelstvu. Klobouk dolů. Stočili jsme řeč na počasí. V zimě zde klesá teplota na -30 – 40 C, v létě rtuť teploměru vyšplhá až k hranici 40 C. Při naší otázce proč zde neustále vane ostrý vítr, se nám dostalo této odpovědi: jakmile z Bajkonuru vypustí družici, tak se roztrhne vzduch a začne tři dny foukat silný vítr. Tuto informaci jsem přijal s úsměvem. Nevím, nejsem odborník… Projížděli jsme krajinou, jíž z jedné strany lemovaly skály a na straně druhé byla soliska za kterými se v dálce leskla hladina moře. V místě, které se nám zdálo nejpříhodnější, jsme opustili písečnou cestu a vydali se napříč soliskem vstříc Aralskému moři. Teprve 100 m před vodní hladnou se Defoun zastavil po práhy zabořený v solisku. Brodíc se po kolena v blátě staneme na břehu Aralského moře! Minimálně hodinu trávíme brouzdáním ve slané vodě a teprve těsně před soumrakem se dojati vracíme k autu. Rozsvítíme světelnou rampu a zahajujeme noční jízdu pískem a posléze stepí. Po čase začínáme ve tmě bloudit a ani GPS nám v dané situaci nepomáhá. Po několika hodinách jízdy se v kuželu světel objeví pumpa u které stojí okov, po chvíli se objeví pár velbloudů a nakonec i jednoduché stavení. Před ním si hrají děti, kterých se ptáme na cestu. Je na nich znát, že se nás bojí, vzbudí proto raději dědečka, který ovládá ruštinu (pochopitelně byl v roce 1968 v Praze). Ten nám ukazuje cestu po níž jsme se máme dostat k vesnici Torbek. Poděkujeme a bráška opatrně nocí pilotuje vůz. Po několika dalších rozcestích ovšem opět ztrácíme orientaci a proto raději parkujeme ve stepi a dnešní noc trávíme pod oblohou plnou hvězd na střeše Defouna. Ranní paprsky nás probouzí záhy a proto se už v 10 hodin dopoledne procházíme po aralském bazaru (rinok). Tady se po několika dnech strávených mimo civilizaci osvěžíme a uděláme čerstvý nákup potravin. Další etapa směřuje na město Kzylorda. Asfalt je zde slušný a tak svižně hltáme kilometry. Občas si jízdu zpestříme zastávkou v kofe, kde se osvěžujeme na okamžik chladným pivem značky Klinskoe. Zkoušíme štěstí v Bajkonuru, ale jak známo správně tato oblast patří Rusku a tak jsou třeba náležitá oprávnění. Alespoň z dálky vyfotografujeme část kosmického městečka, koupíme olej na dolití převodovky (zde za rubly) a pokračujeme. Na cestě pomáháme nešťastným Turkistáncům, kterým praskla poloosa na jejich novém ZILU. Táhneme je na laně slíbených dvacet km do nejbližší osady se svářečkou, ale blikají, že máme jet dál, situace se několikrát opakuje a my po 160 km stavíme a jejich vůz nekompromisně odvazujeme na kraji větší vesnice. Zneužili naší dobroty a nám navíc začal téct olej z přehřátého diferenciálu a i spojka nevydávala zrovna libou vůni. Zatím nejhorší nocleh naší výpravy absolvujeme na kraji městečka Šelf. Za tmy jsme vjeli na louku, která vypadala zkraje idylicky, ale jak jsme později zjistili byla plná kravinců a malých mušek, které doplňovali komáři. Pastvinu z jedné strany lemuje vodní kanál, odkud se celou noc linou žabí „songy“ a z druhé strany vede trať po které co 2 hodiny projíždí těžkotonážní vlak. Rovněž i periferie městečka není daleko a tak celou noc štěkají psi, kteří se nemohou vyrovnat s naší přítomností. Teprve za svítání, kdy konečně přestávají štípat mušky konečně usínáme. Ovšem pouze na chvíli, protože začíná pražit slunko a ve spacáku se nedá vydržet. Navíc se z vesnice začíná blížit stádo krav a tak jsme rychle balíme svých pět švestek a kvapíkem opouštíme pastvinu. V Šelfu nakoupíme čerstvou zeleninu, poodjedeme k nedaleké kalné říčce a posnídáme. Zastávku využijeme i k omytí důležitých částí Defouna, jako jsou okna, světla, kliky a reklamy. Během ranní porady se shodneme na změně plánu: prodloužíme si pobyt v Kazachstánu a navštívíme jezero Balchaš. Zajížďka činí asi 1600 km, ale máme čas, protože zbytek výpravy přistane v kyrgyzském Biškeku až 3.července. Po hlavním tahu na Alma Atu se přiblížíme k hranicím, které tvoří hory zhruba 3500m vysoké. Je to úžasná podívaná vidět po tolika dnech strávených ve stepi takové velikány. Z hor ztékají krásné ledové řeky a my u jedné z nich, poblíž města Taraz budujeme náš bivak. Ráno nás během ranní hygieny přepadne stádo krav i s pasákem. Jmenuje se Fenix a je muzikant. Živí se hraním na zábavách, pohřbech (nejčastěji) a svatbách. Ovšem nejvíc mu zřejmě vynáší asi pastevectví, má na uších sluchátka a poslouchá MP3. Chce po nás českou muziku, ale my máme pouze CD. Na techniku kazašského pastevce nejsme dostatečně připraveni. Ve městě Merke navštěvujeme místní trh. Doplníme zásoby a bratr objevuje nálevnu, kde točí pivo „na rozliv“ (čepované). Je výborné, točí ho do sklenic vyjmutých z mrazáku a tak je napití v místních vedrech opravdovým osvěžením. Jen opatrně – máme před sebou ještě dalekou cestu. Rovněž využiji služeb místního ševce a nechám si na počkání opravit roztržené sandále. Nad hlavou mu visí obraz Stalina a práce mu jde od ruky. Bavíme se o životě v Kazachstánu a u nás. Zve nás večer na pivo, my ale musíme jet – tak snad někdy příště! Další cesta pokračuje směrem severovýchodním – směrem k Balchaši. Asfaltový povrch je totálně rozbitý a tak místy máme co dělat, abychom Defouna udrželi na silnici. Tlumiče už zrovna moc netlumičují a tak si připadám jak na tobogánu.

foto:



 ↑↑ nahoru ↑↑