STŘEDNÍ ASIÍ NA ČTYŘECH KOLECH
K večeři máme chuť na rybku a tak nahodíme naše pruty do jezerních vod. Po několika neúspěšných pokusech bereme za vděk konzervou výborného leča s klobásou a s plnými žaludky usínáme na střeše auta.
Nad ránem na nás zaútočí komáři. Chvíli bojujeme a pak bereme do zaječích. Jakmile máme sbaleno, komáři mizí. V klidu se tedy nasnídáme a ještě chvíli se dopečeme ve stínu vozu.
Dnes nás čeká nelehký úkol, hodláme ve stepi objet slanou část Balchaše až do území Sedmi řek.
Ve městě vyměníme pár dolárků za kazašské tenge a já si uvědomuji, že mám dnes se svou ženskou 20. výročí svatby. .Zhruba po 60 km jízdy divokou stepí v motoru zachrastí a ten nadobro utichne. Pokus o opětné nastartování v nás vyvolal patřičné obavy – potkaly se písty s ventily? Každopádně místo oslav výročí je o zábavu postaráno. Poprvé se během výpravy rozdělujeme. Bráška zůstává u auta a já odcházím pro pomoc. Indiánským během se dostávám ke trati, po které se dávám směrem k nádražnímu domku. Nalézám zde náčelnici, která bohužel nemá k dispozici auto. Vysvětluje mi ovšem kudy se dostanu do vojenských kasáren, kde jistě auto mají . Dávám se tedy na opačnou stranu a po 7 km stojím před dozorčím útvaru.
Po hodině vyjíždí z bány obrovský Zil řízený snad ještě větším Kazachem. Na přední části máme nainstalovánu obrovskou trojnožku a já marně přemýšlím k čemu slouží. Ukazuji řidičovi cestu k autu a jen doufám, že jsem si ve stepi dobře zapamatoval cestu. Konečně se za porostem objeví v písčité cestě střecha Defouna. Kazach nás připřáhne svým ocelovým lanem a my se potupně necháváme táhnout až před bránu kasáren. Jelikož nestojíme na správném místě, vyjede Zil do kopce mimo parkoviště tak, abychom mohli stát a nepřekážet případnému výjezdu vozidel z brány objektu. Vystupuji a snažím se ocelové lano sejmout z háku Zilu. Všímám si, že Kazachovi hoří zvláštním způsobem zadní kolo. Ukazuji na něj a on hasí kolo vodou, kterou vylévá z plastové láhve. Podívám se na přední kolo a tam se objevuje stejný problém. Řidič se zamračí a hodlá hasit i předek. V tom mi to sepne a můj zrak se stočí vzhůru. Skutečně! Ocelová konstrukce umístěná na vozidle se zamotala do drátů vysokého napětí. Upozorním na to kazašského dobrovolníka a ten strčí do mě i do brášky tak, abychom se ocitli mimo dosah nebezpečí. Sám naskočí do auta a vycouvá z drátů. Když si uvědomím,že jsem ocelové lano držel v ruce, dotýkal se obou aut, jsem rád, že celá situace dopadla nakonec takto. Výročí svatby se v tento den dalo oslavit i hůř…Řidič i se Zilem mizí v útrobách kasáren a během dalších dvaceti minut vypochoduje za zpěvu a ve tvaru asi 14 vojáků, kteří zatlačí auto do hlídaných prostor. Dnes tu není náčelník a tak se o našem osudu rozhodne až zítra.
Začneme lehce rozebírat auto, ale víme že tady ho neopravíme. Večer nás vojáci vezmou do polní sprchy. Teplá voda – to už jsme dlouho nezažili. Zpočátku jsme se po kasárnách pohybovali pouze pod dohledem vyvaděče s Kalašnikovem, ale později se začínáme stávat součástí vojska a tak se můžeme po objektu volně pohybovat. Je zde poměrně dost komárů, ale já stejně nemohu spát. Chodím okolo auta a přemýšlím o tom co se asi přihodilo. Je to konec expedice? Ráno konečně přijíždí náčelník, který dává svolení a stejný Zil se stejným šoférem nás táhnou na kraj města Balchaš. Tito vojáci mohou pouze k jeho branám. Odpoutáme se od náklaďáku a rozloučíme se, popřejeme hodně štěstí a po chvíli nám obrovský Zil mizí v dáli. Co bude dál? Po 300 m pěší chůze nacházíme autoservis. Mají zde plno práce, ale dotáhnou nás na svůj dvůr a my začneme naplno rozebírat motor. Podezření se potvrzuje – máme prasklý rozvodový řemen a pod úderem pístů do ventilů se ohnuly ventilové tyčky. Jen doufáme, že se nestalo nic horšího. Takže úkol pro následují chvíle je jasný. Sehnat originál řemen.
Vedoucí servisu se obětuje, vezme suto a obráží s námi veškeré prodejny náhradních dílů. Jenže Land Rover v Balchaši? Kde nic tu nic. Pouze krásná Olga v prodejně Viraž nám dala naději. Náš řemen měl 118 zubů. Ona měla 117 a 119. To tam musíme nějak dát zazářil jsem neznalý věci. S útrpným úsměvem zavrtěla hlavou a řekla: vezmi si je oba, vyzkoušej a zítra mi je vrať. Jak řekla, tak se i stalo. Se sklopenou hlavou stojím druhý den u pultu prodejny Viraž. Za tři dny nám končí kazašské vízum a naděje na zprovoznění Defouna se ztenčují. Blonďatá Olga však na mě zdálky volá: “vím, kde mají originální řemen“! V Karagandě! Nezapomněla na nás a jen tak, aby nám nezištně pomohla , sehnala řemen a dokonce dovoz do Balchaše. Zavolala na autobusové nádraží a zjistila, že jeden pasažér jede do Balchaše. Zajistila tedy i transport ze 6OO km vzdáleného města. V 17 h se otevírá brána servisu a vjíždí černý mercedes. Ze stočeného okénka vykukuje napřažená ruka a v ní se houpe řemen s nápisem Land Rover.
Začíná horečné sestavování a důležité nastavení motoru. A tady opět narážíme na problém. Neumíme nastavit čerpadlo a ani místní mechanici nám nedokáží poradit. Telefon. Opět volám „přítele na telefonu“ – pana Mejznara. Štěstí se na nás znovu usměje a pan Mejznar, přestože byl na dovolené ve Španělsku, měl náhodou zapnutý mobil a jeho rady pro nás znamenaly vítězství. Za svitu čelovek se motor konečně rozeběhne a krátce před půlnocí za námi padá závora servisu. Po dvou hodinách jízdy usínáme vedle auta, ale už za východu slunce znovu pokračujeme směrem na Alma Atu.
Při zastávce u jezera se setkáváme se šoférem, který nám osvětluje situaci kolem místní dopravní policie. Již před vstupem do Kazachstánu nás Rusové upozorňovali, že Kazachstán je možné projet jen se štěstím a že budeme mít velké problémy. A právě pod slovem problémy se skrývá – police na DAI postech. Neustálé vymyšlené pokuty a kontroly milice znesnadňovaly průjezd Kazachstánem. Zhruba měsíc před naším příjezdem kazašský ministr zrušil tuto policii. Sám v přestrojení se vydal napříč Kazachstánem a po ujetí 9 000 km zaplatil v přepočtu na Kč asi 150 000,- Nesmlouval, platil a vše si zapisoval. Po návratu do úřadu do 3 týdnů zrušil onu obávanou DAI. Tolik tedy ústní podání. Skutečně ani my jsme při našem putování po Kazachstánu neměli sebemenší problémy s policií.
Jako cíl další etapy si vytýčíme další jezero – Kapčagaj. Jedná se o velmi příjemné místo, kam se jezdí rekreovat obyvatelé Alma Aty. I my se necháme zlákat a ochutnáme místní speciality, pivo a samozřejmě vodku. Carskou vodku. A ne málo. Dnešní noc nemám konečně se spaním problémy, ale přesto nás ráno budí ostrý vichr. Balíme, máme kousek do Alma Aty a odtud pouhých 200 km na hranice Kyrgyzstánu. .Projdeme si centrum města a jen zíráme nad obrovským bohatstvím. Staré Moskviče se míjejí s nejdražšími limuzínami, které u nás ani neznáme, občas zahlédneme Maserati či Ferarri a Hummery už ani nepočítáme. U nás si ještě chvíli počkáme než se k nám dostanou nové typy mobilních telefonů, které se nabízí ve výkladních skříních místních prodejců. Necháme si od majitelů restaurace vyprávět o životě ve velkoměstě. Jsou milí a o peníze zde nouzi opravdu nemají. Pohostí nás národním jídlem, což jsou Manty – taštičky plněné mletým beraním masem. Jídlo je velmi chutné a během ochutnávky se rovněž dovídáme, co v sobě skrývá všude přítomný nápis „Kazachstán 2030“. Jedná se o datum udané prezidentem, kdy se má jeho země dostat na úroveň Evropy a možná ještě výše. Kdo ví?
Navštívíme místní cestovku a chceme navštívit Šadrinskyj kaňon. Bohužel je poměrně vzdálen a my nemůžeme riskovat pozdní příjezd na letiště v Biškeku. Zvedá se vítr a my opouštíme Alma Atu. Vítr sílí a my po cestě sledujeme jak do sebe vzájemně naráží jednotlivé fáze elektrického vedení. Jiskry dopadají na spěchající chodce a my po prvotřídní dálnici míříme k hranicím Kyrgyzstánu.
Hraniční peripetie tentokrát odpadají, Kyrgyzstán je pro nás bezvízový a tak jde vše hladce. Jen lístek, který nám při vstupu dali Kazaši do pasu s upozorněním, že ho nesmíme za žádnou cenu ztratit, po nás nikdo nechtěl. Skončil tedy za hranicemi v koši. Vybíráme si místo na nocleh v hustém porostu v podhůří asi 100 km od Biškeku a ráno místo rozcvičky si dáváme v pořadí osmou výměnu rezervy za píchlé přední kolo. Nahodile se brouzdáme po horských cestách až se dostaneme do vísky Isyk Ata, kterou protéká stejnojmenná divoká říčka a na jejímž konci se nacházejí lázně, které za dob největší slávy navštěvovali sovětští rekreanti. Dnes jsme si konečně rozhýbali ztuhlé údy, protože absolvujeme celkem náročný, celodenní vysokohorský trek. Po cestě zpět se zásobujeme chlebem, který místní obyvatelé pečou ve venkovních píckách a je velice chutný. Ještě nechat opravit kolo a slunko už se sklání nad vrcholky okolních hor.
Nemůžu nemyslet na ostatní členy rodiny, kteří co nevidět usednou do letadla a dá-li Bůh, zítra ráno přistanou na biškekském letišti. V hlavním městě navštěvujeme Evropskou restauraci a těšíme se na řízek. Bohužel „svinina“ není. Objednávku měníme na biftek a dostává se nám karbanátek z berana. Není však špatný a tak na noc vyrážíme k místu jenž je v blízkosti letiště. Budík nás vyhání ze spacáku už po páté hodině a během chvíle ženeme Defouna vstříc letounu TU 154 z Moskvy.
Přivítání je vřelé a zejména kluci (Martin 15 a Honzík 12) jsou plni očekávání z nadcházející cesty. Kdo zná Defendera ví, že pět lidí si během cesty 9 000 km dlouhé příliš pohodlí neužije. Není tedy na co čekat – vyrážíme.
Slunce máme přímo nad hlavou, když náš vůz zastavuje u břehu jezera Isyk kol. Všichni odpočíváme nebo se koupeme v chladných jezerních vodách. Při návratu off roadovou cestou a při průjezdu obrovskou kaluží se nám hrne voda s blátem přes střechu. Bohužel máme otevřené střešní okno a bláto skončilo i na kameře. Z auta se stává blátivá koule, která se neochvějně pouští dál do objezdu celého jezera. Ještě jednou se noříme do léčivých vod v zátoce, kde je voda už dostatečně prohřátá a první společnou noc trávíme u ledovcového přítoku pod širákem. Kluci sbírají dřevo na oheň a nám se v říčce chladí pár pivek. Siestu přeruší pouze návštěva tří výrostků na koních. Máme si dát pozor na „pacany“ z vedlejší vesnice. Opijí se, jezdí na koních a jsou nebezpeční – to byla slova našich hostů. Vzal jsem si jejich slova k srdci a pod hlavu jsem si vložil sekyru, které na štěstí nebylo třeba.
Ranní hygiena v ledovcové říčce je opravdu osvěžující, využijeme možnosti a umyjeme i Defouna, kterého dnes čeká šplhání v kopcích směrem k čínským hranicím a pohoří Ťan Šan. Ve městě Karakol tedy opouštíme jezero a začíná jízda do nebes. U závory zaplatíme pár Somů za průjezd a už poskakujeme po kamenitém povrchu horské cesty. Cesta je úchvatná a já v průsmyku, kde se opět sklápí dolů cítím lehkou slabost. Inu, necelých 5 000 m n.m. je už znát. Užíváme si úchvatné podívané, kterou zabrzdí až další závora u které tentokrát stojí ozbrojení vojáci, kteří chtějí permit – povolení k průjezdu hraniční oblastí s Čínou. Na to nás dole ovšem neupozornili. Snažím se situaci vyřešit úplatkem, ale vojáci jsou neoblomní. Rovněž si povšimnu dvou evropsky oblečených cyklistů a po chvíli jeden z nich promluví, jak jinak, česky. Chlap z Vysočan, jenž prodal byt, ukončil zaměstnání a jel se prostě projet…
Jelikož ani on a jeho portugalský přítel neměli „osudný“ permit, rozhodli jsme se jim pomoci a odvést je i s nákladem zpět do Karakolu. Celodenní cesta v sedmi lidech byla utrpením, ale naši kluci v zavazadlovém prostoru byli stateční a nebezpečnou jízdu s vypětím všech sil vydrželi. Kladným bodem na zpáteční cestě byla návštěva v jurtě u domorodců. Manželé se sedmi dětmi žili šťastni v těchto vysokých horách. Jejich prací je pastevectví čtyřsethlavého stáda skotu. Jejich obživou je to co jim sama příroda poskytne. On je inženýr architekt, který se rozhodl ve svých třiceti letech opustit město, ona vesnická dívka. Jejich stádo patří celé vesnici, do které se vrací pouze v těch nejmrazivějších měsících. Velkoryse nás pohostili a já poprvé ochutnal kumys. Opouštím jurtu s pocitem – co vlastně je to lidské štěstí? Na tuto otázku si odpovězte každý sám.
V Karakolu nás opouštějí naši cyklisté a nám do západu slunce zbývá už jen pár hodin, během nichž se nám podařilo dokroužit nádherné jezero Isyk Kol. Ráno za kuropění zahájíme cestu na jih, napříč horami, po cestách i necestách směrem k uzbeckým hranicím. Putování se stává pastvou pro oči. Hory pokryté sněhem, skály měnící svou barvu pod úhlem dopadajících slunečních paprsků, divoké řeky, potoky i vodopády. To vše korunují místní kovbojové – chlapci ve věku od 4 – do 15 let, kteří doslova letí na svých koních touto drsnou krajinou a nahánějí svá stáda směrem k domovu. Dlouho do noci si povídáme u ohně na kraji řeky a do spacáku pod celtu nás zažene až drobný deštík.
Další den opouštíme hory a vjíždíme na hlavní tah směrem na město Oš. Cesta se stává utrpením. Silnice je ve výstavbě a všude je plno prachu, který víří čínští stavitelé. Panuje nezvyklé horko a kaskáda nově vybudovaných přehrad je pod námi bohužel nedostupná. V podvečer dorážíme na hranice. Kyrgyzové jsou opět skvělí a fotí se s námi přímo na celnici. Ovšem Uzbeci nás na své území dnes už nevpustí. Jsou odměření a mají už po službě. Nu co se dá dělat? Zajedeme do města Jalalábád a okusíme pohodlí místního hotelu, kde naše parta je opravdovou atrakcí. Při večeři plánujeme další průběh naší expedice. Je nám jasné, že od zítřka začne honička a doba strávená v autě bude určitě pro její posádku velmi dlouhá a tudíž i na psychiku dost náročná. Za tři dny musíme být na Turkmenských hranicích…. Turkmenistán je zemí do níž není jednoduché se vůbec dostat. Po značných komplikacích při získání víza jsme se museli smířit s tím, že při průjezdu zemí budeme mít doprovod, který na nás bude čekat za právě ony tři dny ráno. Ale nepředbíhejme, protože zítra nás čeká Uzbekistán.
Celníci jsou velice důslední a kontrola je velmi přísná. Při kontrole peněz nachází úřednice nesrovnalosti vzhledem k zápisu v deklaraci, ale nakonec pod jejím dohledem vyplňujeme „bumážku“ znovu a hraniční závora se zvedá. Hory mizí, teplota stoupá a my stavíme až u bran Taškentu, kde je rybník s vodou jako kafe. Během chvíle u nás stojí dva Uzbeci a předhánějí se v nabídkách. Pojďte spát ke mně, mám sad a zaříznu berana. Pojďte ke mně, říká druhý, já zítra žením syna. Dva dny budete jíst a pít. Oba jen těžko chápou, že musíme jet, abychom dostáli slova a včas byli na určeném místě. Tak až přijedete příště! Volají za námi. Dá-li Bůh, odvětím s úsměvem. Ano přikývne zamyšleně jeden z nich: dá-li Bůh a Aláh, dodá po chvíli. Nedá se nic dělat, blíží se večer a bráška opět usedá za volant. Projíždíme městem a míjíme jeden DAI post za druhým. Bohužel se Drahoš nevšimne, že ho policajt staví a vjedeme na liduprázdnou dvojproudovku. Najednou nám cestu zkříží policejní vůz a je zle. Nejen, že jsme prý dvakrát neuposlechli výzvy k zastavení, ale navíc jsme vjeli do cesty samotnému prezidentovi. Situace začíná být kritická. Policajt je neoblomný a nekompromisně trvá na tom, že musíme odstavit auto a my že půjdeme do vězení do té doby, než si nás vyzvednou naši zastupitelé. Po hodině vysvětlování zkouším fintu: tak poraď kolego jak se z této situace nejlépe dostat? Proč kolego? Opáčí policista. Ja tóže policejskij, odpovím. Rázem se situace začala lepšit a my nakonec vyvázli „pouze“ se stodolarovým úplatkem. Nakonec nás „kolega“ ještě pozval na večeři, vyvedl z města a my mohli pokračovat v noční jízdě.
Čas neúprosně plyne a Turkmenistán je ještě daleko. Další dny navštěvujeme místa s neuvěřitelnou historií, místa z kterých dávné časy přímo dýchají. Historické oblasti měst Samarkand a Buchara jsou opravdovým zážitkem nejen pro znalce světových dějin. Podívaná je umocněna téměř liduprázdností. Mimo několika místňáků tu nikde nepotkáváme turisty ověšené fotoaparáty a kamerami.
Znaveni městskými procházkami usedáme znovu do vozu a uháníme opět noční jízdou na jih. DAI posty se střídají jeden za druhým a nás už tyto věčné kontroly začínají unavovat. Okolo půlnoci usínáme po občerstvení v místním kafe v zahrádkářské oblasti. Na hranice to máme 50 km a už teď můžeme říci, že jsme svého slibu dostáli! Po necelém měsíci putování stojíme přesně ve stanovený čas na hranicích s Turkmenistánem.
Absolvujeme celní formality, kontroly, bumážky, poplatky za pomoci naší milé průvodkyně Jamal. Konečně jsme volní a můžeme se vydat ve 45C za její Toyotou napříč Turkmenistánem. V klidu dojíždíme do města Mary, kde si užíváme v místním hotýlku pohodlí. Právě dnes je finále mistrovství světa ve fotbale a s Jamal nacházíme bar, který má ještě po půlnoci otevřeno a na TV probíhá finálový zápas. V Turkmenistánu se zavírá ve 23 h a zařízení, které chce dobu prodloužit musí o svolení požádat příslušné úřady. I kult osobnosti pana prezidenta je zde zřejmý. Je vyobrazen nejen na bankovkách, bilbordech, ale jmenují se po něm vesničky a řeky. Nesmíte fotografovat jeho podobizny ani prezidentský palác. Tato země je bohatá a její přestavitel nikdy nedopustil, aby se jakkoliv vůči jiným státům zadlužila. Lidem dal zdarma veškeré energie a vodu. Osmdesát litrů nafty jsme platili jeden dolar. To vše udělal prezident pro blaho svého národa. Ovšem svou moc držel pevně v rukách a zrovna tak i hospodářství. Stát je bohatý, ale jeho lid už méně. Navíc prý odebral starým lidem důchod a školství se musí tvrdě platit. Lidé středního věku vynášejí pana prezidenta nad oblaka, ale mladí už méně. Nevidí ve své zemi perspektivu a i samotná Jamal se svěřila, že by ráda ze své země odešla, aby mohla vydělat peníze a dát svým dětem vzdělání. Je na každém, aby zhodnotil jaký byl vládce a jak svou funkci vykonával. Necháme ale politikaření a pojeďme dál s naší Jamal pouští směrem do Ašchabadu.
Rtuť teploměru dosahuje 50C a já neodolám nabídce nomádů, kteří nabízejí v termosce velbloudí mléko. Pouze já, ostatní neriskují a polykají vroucí vodu ze zaprášených plastovek. Mléko je chladné, opravdu osvěžující a očekávaný průjem se na rozdíl od ostatních členů výpravy nedostavil.
Ašchabat. Město nás vítá svou honosnou výstavbou, paláce z mramoru a ze zlata se blýskají všemi směry, upravené travnaté plochy jsou střiženy po anglickém stylu, umělé vodopády stékají po střechách budov a jeden vodotrysk za druhým – to vše na nás zanechalo krásný dojem. Jen jedna věc nás zaráží, mezi touto nádherou je naprosté liduprázdno. Na naši otázku nám naše průvodkyně odpověděla: lidé jsou v práci.. .
Dva dny odpočíváme v hotelu Kopetdak, v kterém jsou kromě nás jen jediní hosté – dva muži bydlící na jednom pokoji. Nikdo mi nevysvětlí, že to nebyl policejní dozor nad naší přítomností. Máme žízeň a chuť na pivo. V restauraci není nic ke koupení a tak si chceme zajet do města. Narážíme ovšem na problém - bez doprovodu to nejde a riskovat zatčení se nám nechce. Odpočíváme tedy na hotelu a během dvou hodin na prázdné hotelové nádvoří přijede vůz z kterého vystoupí usměvavý mladík. Věřte - nevěřte, v rukách nese 6 vychlazených láhvových piv značky Baltika.
Celý druhý den trénujeme plavání pod vodou v překrásném bazénu sousedního hotelu, kde už vidíme i rekreanty z USA a Ruska. Navečer přichází náš nový průvodce Dýma a společně jdeme na prohlídku Ašchabadu. Prohlédneme si centrum, Muzeum města, Prezidentský palác i vyhlídkovou věž odkud máme město jako na dlani. Přestože je zakázáno fotografovat prezidentský palác i samotného vládce vyobrazeného na bilbordech, pořizujeme obrázky jako diví. Za tmy navštěvujeme místní restauraci a večeře s dobrým pitím a ze živou kapelou za zády je příjemným zážitkem.
Už druhý den krátce před obědem přijíždí v nablýskané Toyotě sama ředitelka cestovní kanceláře, která nás má na starosti. Jedině ona – Jachan, která má kontakty až ve vládních kruzích nás vyprovází na íránské hranice. Opouštíme za její pomoci Turkmenistán a přijíždíme po 30 kilometrech opuštěným bezcelním pásmem v horách na hranici s Íránem. Chlapi na krátké kalhoty a ženy na odhalenou jakoukoliv část těla musí okamžitě zapomenout.
Navštěvujeme Islamic republic of Iran a zvyky, nařízení a zákony této země musíme respektovat tak, jako cizí návštěvník v naší zemi. Vyřizování dokladů je nekonečné. Karnet pojištění, potvrzení, poplatky, kontroly, dezinfekce – to vše chce svatou trpělivost zvláště v případě, když uprostřed celnice stojí ping – pongový stůl a úředníci se věnují sportu. Jakmile jeden z nich dohrál, hned jsem ho odchytil a on vydal příslušné razítko. Dalším krokem bylo vydat potvrzení o vozidle, ale ouha tento úředník zrovna hrál. Musel jsem tedy shlédnou celý zápas. Potom vydal potvrzení a tak to šlo pořád dál. Po sedmi hodinách máme vyřízeno a můžeme jet. Měli jsme štěstí, že jsme dnes byli na hranicích sami, jinak by se čekací doba minimálně ztrojnásobila. Nicméně celníci byli usměvaví a veselí a jakmile se dozvěděli odkud jsme, začali jmenovat naše fotbalisty, z nichž ani já jsem některé neznal.
Jak už na hranici bylo znát, Íránci jsou národ velmi soutěživý a to je znát zejména na silnicích. Tady musíte mít oči opravdu otevřené dokořán. Není problém, aby vás autobus plný lidí předjížděl ve 110 km rychlosti i když naproti jede náklaďák. Musel do škarpy, protože byl menší. Zejména jízda po městech je opravdovým dobrodružstvím. Naprostý adrenalin musí zažívat chodci, kteří se snaží dostat na protilehlý chodník a poskakují mezi řítícími se auty. Je zajímavé, že vozidla v této zemi jezdí výlučně jen na benzín a naftový motor zde mají pouze nákladní automobily. Navíc je velký problém zde naftu vůbec sehnat o čemž jsme se na vlastní kůži přesvědčili. Nouze nás přinutila a my čekáme u čerpací stanice dokud naftu nepřivezou. Konečně, natankujeme 160 l a platíme v přepočtu asi 10 dolarů. Je to sice 5x více než v Turkmenistánu, ale pořád to ujde.
Druhý den ještě zajedeme osvěžit naše těla do Kaspiku, ale příliš nadšeni nejsme. Musíme se koupat oblečení a Pavla vůbec. Žádné koupání, žádné pivo, ani foto, ani kamera jen neúprosné horko. Situace v Defounovi začíná houstnout a proto se z bratem rozhodujeme pro rychlý přesun.do Turecka.
Přivítal nás bezproblémový přechod a už se naše těla ochlazují v první turecké říčce, která se nám přimotala do cesty. Při hledání noclehu u přehradní nádrže nás zastaví jakási vojenská hlídka a varuje před teroristy. Nakonec spíme na jejich oploceném pozemku a já se od nich dovídám mnoho zajímavého. Jedná se o jednotku Rangerů – lovců teroristů, kteří zde mají svou základnu. Hlídají strategické objekty a očišťují okolí od bandy PKK, která ještě stále v těchto oblastech vyvíjí své aktivity a na potkání střílí. Rangeři byli velmi milí a pohostinní. Do půlnoci jsme tančili a zpívali národní písně.
Naše kola se tedy neúprosně stáčí k Evropě a my si užíváme poslední den klidné jízdy a koupání na Asijském kontinentě. Poslední noc trávíme pod širákem u řeky, kde nás neustále ruší ze spánku noční střelba. Navíc vlezl Pavle do spacáku ježek a ještě ji poštípali komáři. Vypadá jak Quasimodo a nám začíná monotónní téměř NON stop jízda přes Evropu.
A co říci závěrem?
Při expedici „Střední Asií na čtyřech kolech“ jsme ujeli 20 000 km, překročili 17 hraničních přechodů a řešili nemálo více či méně úsměvných problémů. Po 40 dnech putování jsme dorazili unaveni, ale šťastni a obohaceni o spoustu zážitků zpět do svých domovů.
Poděkování za úspěšný průběh výpravy patří všem, kteří ji jakýmkoliv způsobem podpořili. Patří mezi ně společnosti NBBA, kteří pomohli zakoupit vybavení pro pobyt v přírodě, VVS elektro, Výtahy s.r.o., Optima s.r.o. bez jejichž finanční podpory by se naše expedice jen ztěží uskutečnila. V neposlední řadě patří díky i společnosti Moravia Contact, která byla nenahraditelným pomocníkem při vyřizování cestovních formalit, firmě Motorex s jejímž olejem si Defoun předl jako koťátko, panu Mejznarovi a Ivošovi Kaštanovi, kteří nám na dálku pomáhali s opravou auta. Během cesty jsme natočili dokument, kteří si čtenáři časopisu Off Road mohou objednat v jeho redakci a za jehož pomoc při zhotovení děkuji studiu Holub.
Martin Pouba
foto:
↑↑ nahoru ↑↑
