South America 2011
Jízda po celkem nudné hlavní tepně utíká poměrně rychle a my se proto brzy ocitáme v pověstné Nasce. Jsou zde na zemském povrchu vytvořené obrazce (geoglyfy) vytvořené odstraněním přírodního
materiálu svrchní horniny. Odlišná barva podloží potom vytvoří zmíněný obraz. Obrovské geoglyfy vytvořené v poušti neznámou rukou jsou pozorovatelné pouze z letadla a my si toto světové dědictví
nechceme nechat ujít. Vzlétáme šestimístným letadlem a kroužíme po obloze nad pouští. Můj zážitek byl lehce zakalen tím, že Japonec sedící za mnou nevydržel neklidný let naší Cesny a vyklopil obsah
žaludku do mikrotenového sáčku. Potud by to byl jen nezajímavý zážitek s pozvraceným asiatem, kdyby však šikmooký spolupasažér nechtěl vyhodit naplněný sáček z otevřeného okna u mé hlavy. Je vám jasné,
co proudící vzduch směrem do kabiny s pytlíkem dělal? Ještě teď se mi dělá šoufl, když tyhle řádky píšu. Zkouška stability mých vnitřností jen tak tak obstála a balzámem se stává až první horský bivak
na naší pouti, zhruba 150 km za Nascou. I když okolní krajina byla vyprahlá a plná kamení, posádky tří KTMek a Defendera si ho moc užily. Konečně svěží vzduch, spacák a hvězdy nad hlavou. Radek obstál
na výbornou jako kuchař a této funkce se po dobu naší cesty již nezbavil. Přizpůsobujeme se denním u režimu a chodíme brzy spát, za svítání jsme proto čerství a paprsky slunce nás zahřívají už
v sedlech našich motocyklů. Máme toho dnes pře sebou dost. Do Cusca je to 700 km a po cestě budeme překonávat průsmyky i dlouhé náhorní plošiny. Jede se však nádherně, počasí nám přeje a povrh na této
horské komunikaci je víc než znamenitý. Už vím kam by se měli jít naši silničáři učit a raději se nezamýšlím nad cenou výstavby. To by se mi mohl zvednout tlak a to v těchto výškách zrovna nepotřebuji.
Asi proto po celou dobu nevyužívám domluvených gest a ruka Karolíny připravená na redukčním ventilu kyslíkové láhve tak může zůstat v klidu. Projíždíme zelenavým údolím asi 70 km před cílem, když se po
vzájemné dohodě rozhodujeme zabivakovat. Seen rozmlouvá s domorodci o vhodném místě pro postavení stanů. Ti jsou velmi přívětiví a na noc nám dokonce odvádějí od stanů řičící prase, které bylo uvázané
za našimi hlavami, společně s umečenou kozou. Jedním z důvodů proč nedojet do cíle jsou finance. Tady budeme nocovat zdarma a ve městě tomu tak určitě nebude. Budím se brzy a čekám na denní světlo,
abych mohl napsat deník. Dnes má do našeho rodného kraje přijet Martin na bílém koni a já jsem zvědav co mi dnešní sváteční den přinese. První zážitek byl příjezd do překrásného Cusca, kde si nemohu
zvyknout na značení a neustále jezdím jednosměrkami proti všem. Kolegům řidičům to moc nevadí, ale o to pedantičtí jsou policajti. Kombinaci jízdy na červenou a v protisměru už nevydrželi a začínají
nám domlouvat. Ukazuji na GPS s výrazem: já nic, já muzikant, to ona. Nakonec nás doprovodí k našemu hotýlku a pro pokutu si prý přijdou večer. Nepřišli. Hoteliér je velmi úslužný a příjemný pán a
jako garáž nám poskytuje svou kancelář. Výjezd do ní je adrenalinový, ale co bychom pro pohodlí našich miláčků neudělali. Odpolední procházku po městečku zakončujeme návštěvou nejvýše položeného
Irish Pubu na světě. Ano, točený Guinness si vychutnáváme ve 3 600 m n.m. Na snídani nás druhý den zve Seen do zdejšího mercada (tržiště). Dobře ví proč, najíte se zde skvěle, za skvělou cenu a
ještě nakoupíte dárky domů. Jen turistů tu moc nepotkáte, tedy až na výjimky a tou byla pochopitelně Češka, která si s námi pochutnávala na čerstvém rozmixovaném ovoci. Jak známo, z Cusca jede
vlak až do vesnice Aguas Calientes pod Machu Picchu, méně známá je skutečnost, že pro cizince toto svezení stojí okolo stodvacet dolarů a vstupenka dalších padesát. My se tohoto drancování turistů
účastnit nehodláme, proto posilněni snídaní a získanými vědomostmi usedáme na motorky a společně s Defenderem opouštíme západním směrem velmi příjemné město. Projíždíme Urubambou a po neskutečných
serpentinách se šplháme do mlhou zahaleného průsmyku a přesto, že jsme ve 4 300 metrech, se cítím i bez kyslíku celkem slušně. Jedinou zastávku činíme u vodopádů a následné klesání je neskutečně
dlouhé a končí až na kraji džungle. Nacházíme se v Santa Maria, všude okolo je spousty zeleně a horko k zalknutí.
Obědváme s Karolínou klasicky Pan i Queso (chléb se skvělým čerstvým sýrem) a zapíjíme ho všudypřítomnou colou. Sedíme při tom ve stínu a prachu na chodníku před obchůdkem.
Čeká nás těžký, 120 kilometrů dlouhý, závěrečný off road do Santa Teresy. Úžasná cesta plná kamení a děr. Na jedné straně skála, na druhé propast. Šířka tak na auto a krajnice? Blázníš?
V cíli naší cesty je příjemný kemp za 4 dolary na osobu. Při pivku a dobré Radkově večeři rozebíráme nástrahy projeté cesty. Seen, znalý bolívijské Camino muerte neboli silnice smrti potvrdil,
že po této zkušenosti je naprosto zbytečné na známou trasu zajíždět. Ráno vstáváme ještě za tmy a majitel kempu nás veze dodávkou k elektrárně, kde cesta končí, dál jdeme pěšky podél trati asi
10 km džunglí až pod Machu Picchu. Nádherná procházka za svítání, nad řekou, s papoušky, liánami a další exotickou květenou. V Aguas Calientes si kupujeme vstupenky a lístek do klimatizovaného
miniautobusu, který nás vyveze až k branám kultovního sídla Inků. O tomto místě bylo napsáno již mnohé, a proto vás nehodlám popisem zatěžovat. Nicméně místo je to více než mystické a je dobře,
že jsme tu brzy a nepotkáváme davy turistů. Během zpáteční cesty přes turistickou obec ochutnáváme se Senem „čičorito“ (kus pečeného vepřového kolene) a Qusceňa a Cristal a Pilsen a Zenda.
To jsou druhy místních pivek v 0,79l velkých lahvích. Cesta zpět nám, přestože trvala jedenkrát delší dobu než sem, uběhla jedenkrát rychleji. Já tento fyzikální úkaz chápu, ale vysvětlit ho nedovedu.
Asi jsem tenkrát ve škole nedával pozor. Usínáme s pocitem krásně prožitého dne a s očekáváním zítřejšího přejezdu naší „cesty smrti“ zpět do Santa Maria. Někteří nemohou usnout protože mají obavy,
jiní jsou na etapu příliš natěšeni. My vyrážíme první a ten den už se s nikým nepotkáme. Stavíme až po 600 km ve městě Juliaca a spoléháme, že heslo „Poubes nečeká“ ostatní znají a chápou,
proč jsou najednou sami a na úplně jiném místě. Skutečnost byla však trochu jiná, Zdendovi praskl podsedlový rám a u Defendera odešlo těsnění pod hlavou. Budou čekat na opravu asi dost dlouhou.
Odpočíváme a já se snažím alespoň trochu aklimatizovat. Do místa srazu, tedy do Puna na břehu jezera Titicaca, to máme pouhých čtyřicetdva kilometrů. Místy je na silnici hluboký štěrk, který
nás dost rozhazuje, zdárně však dojedeme až do útulného hostelu, kde čekáme na ostatní. Procházíme se po smradlavém městě a na mě doléhá krize. Není mi dobře. Zkouším léty osvědčenou metodu,
usedám na přelidněný chodník a piji pivo. Bezdomovec hadr. Udělá se mi lépe a tak jdu na pokoj. Ostravská klika stále nikde. K večeru se můj zdravotní stav zhoršuje, zvracím, bliji a zvedá se mi
žaludek. Navíc trpím nevolností a střevním katarem Zimnice se mnou cloumá ze strany na stranu a trochu radost mi udělá až příjezd Jiřího s Petrem. Obzvlášť poté, co spatřím že Petr kulhá,
drží se za žebra a jeho stroj nese známky značného opotřebení.
Ano, Petr obdržel pád! Následkem jsou naštěstí jen pohmožděniny a pár polámaných částí jeho motorky, které se ráno dají do pořádku. Ovšem já se tak zcela necítím a stojí mne hodně přemáhání,
abych už s naší kompletní sestavou vyrazil na velmi příjemnou prohlídku plovoucích ostrovů UROS. Kdo se o tomto tématu chce dozvědět více, ať se podívá na internet či do knih. Pro mne je důležité,
že nás zde objevil kamarád Jéňa a jeho spolubojovník Remi. Oba jsou z Kanady a jedou půjčených motorkách naší trasu v opačném směru. S Jéňou se známe z naší společné cesty na Aljašku. Je to skvělé
setkání, ale já jsem rád že se nových přátel zmocňují ostatní a jdou za kulturou (pivo a kořalka) beze mne. Já odpočívám a za pomoci léků ráno vstávám z postele jako pověstný mraveneček. Plán trasy
se opět mění. V Bolívii je těžké sehnat benzin, zemí zmítají občanské nepoje a na silnicích jsou postavené barikády. Tohle vše se dá zvládnout, ale velké výšky a nemožnost ujet do nižších poloh mne
od původního plánu odrazuje. Kamarádka na telefonu mi po sdělení mých zdravotních problémů ordinuje okamžitý návrat. Vraťte se a nechte dceru napospas osudu s motocyklem. „To musím zvládnou sám“
zanotuji si a chci vyrazit do hor směrem k Pacifiku a hranicím Chile. Vím, že cesta povede na hranici 5000 m n.m. a s hrůzou zjišťuji, že Defender i s mou kyslíkovou láhví je na cestě k
Bolívijským hranicím. Tam veze Seena, který pojede za rodiči a potkáme se až při společném návratu v Buenos Aires. Se sklopenou hlavou usedám na motorku a doufám, že má dispozice bude
ovlivněna celkem slušnou aklimatizací.
foto:
↑↑ nahoru ↑↑
