South America 2011
Nebylo tomu tak a já na náhorní planině bojuji opět o život. Na hranici bezvědomí a s brnícími údy se řítím stopadesáti kilometrovou rychlostí vstříc klesání. Nemůžeme se ho dočkat, přejezd je
příliš dlouhý. Přestávám vnímat okolí, ale mozek stále funguje. Přehlédnu hodně příkré retardery a Karolína vzlétne kamsi nad moji hlavu. Naštěstí dopadá zpět na sedačku a vděčím především jí a
svým strážným andělům za to, že jsem se dožil sjezdu a večer i setkání s ostatními. Kluci v autě dvakrát píchli, Zděndovi opět vaří benzín v nádrži. Do bivaku za městem Tacna je to pár set metrů
hlubokým pískem a tak s Karčou pozorujeme legračně padající stroje i se svými páníčky. To jsem po dnešním prožitku potřeboval. Zdenda předvádí brilantní parakotoul, Jirka zase činnost svých doplňků,
jako je antiprokluz, antiblok, antipolosmyk a tumič řízení. Právě ten způsobí špatnou otáčivost jeho řídítek v místě, kde to Jiřík potřeboval. A už se tu válí jako Olgoj Chorchoj. Petr s tím praští pro
jistotu hned při nájezdu a vůbec se nesnaží svůj bagr ani zvednout. Z dálky na nás mává a zubí se jako aligátor. Nejmenoval jsem Radka, který nepadá. Jeho nohy měří přibližně dva metry, zkuste převrátit
katamarán! Příjemnou chladnou noc okolo 5C nám přerušili jen domorodci, kteří nás samozřejmě vidí, ale my je nikoliv. Mají z nás strach, je tu prý pašerácká stezka. Ráno před odjezdem nás přijde jeden z
nich zkontrolovat a pro dobro nás všech odříká křesťanskou modlitbu za náš šťastný návrat. Zpětně děkuji seňore. Výjezd na asfalt tentokrát zvládnou všichni bez ztráty květiny, jen Zdenda opět předvádí,
že svůj parakotooul opravdu zvládá. Nedaleké hranice probíhají v pohodě, bagáž nám kontroluje rentgen. Menší pohodu však zažívají Defendristé, pět kilometrů za čárou jim opět foukne těsnění pod hlavou.
Ostatní motorky posíláme napřed, my s Karčou zůstáváme u nešťastné posádky. Dohrkáme do Aricy, města, kde nacházíme vstřícné lidi a slušný servis. Je však pátek a těsnění pošlou ze Santiaga až v pondělí.
Se sklopenými zraky opouštíme tedy i my Kubu s Jirkou. Ženeme se po Pan Američan Highway dále na jih, ale tma nepřehledný štěrk a protijedoucí náklaďáky nás vyženou do nepřístupného okolí.
Jediná šance je vyjet k vysílači a strávit noc pod ním. Tu si zpestřuji rychlými výpady za blízké skalky. Správně, dostal jsem docela decentní hnačku. Za svítání jsme za čiperky a po sto kilometrech
doháníme předvoj z Ostravy a kliku z Buštěhradu. Nezůstáváme však pohromadě dlouho. Kluci míří spodem do Bolívie, kde je situace příznivější. Chtějí dojet na solné pláně Salar de Uyuni.
Chápu, mně toto místo zůstává bohužel odepřené a já s tím vůbec nic neudělám. Škoda. Je nám jasné, že teď budeme dlouho sami a hodláme zalepit vzniklou díru po nedosaženém místě. Jako první
navštěvujeme město duchů – Humberstone. Jedná se o parádní skanzen továrny na zpracování ledku s dvěmi sty dílnami, kancelářemi, ubytovacími prostorami a sportovištěm v jedné z nejsušších pouští světa.
Pochází z roku 1880 a na seznam UNESCO byly továrny zapsány až v roce 2005.
Opouštíme velmi příjemné místo a míříme v silném bočním větru dále na jih. Nocleh nacházíme až před vnitrozemskou celnicí na stinném místě u potoka. Skvěle jsme si odpočali, využíváme času,
kdy nefouká vítr a opouštíme hlavní tah. Míříme do San Pedro de Atacama. Trochu bloudíme před městem Calama, ale na silnici se zjevuje Varadero a jeho pilot nás vyvede za město.
Využíváme civilizace a doplňujeme v supermarketu zásoby. Je tu klimatizace a studené nápoje, které následně likvidujeme až v bivaku u San Pedra. Mezitím však navštívíme Valle de la Luna a mohu říci,
že krásnější pouštní krajinu jsme doposud nikdy neviděli. Osamoceni projíždíme jen v tričku a bez helem dvacet kilometrů dlouhé klikatém údolí, kde písčité útvary hrají při zapadajícím slunku všemi
barvami. A na nějaký asfalt rozhodně zapomeňte. Samotné městečko je vstupní branou pouště Atacama ležící v nadmořské výšce 2440 m. San Pedro je typické poklidně chilské městečko, jehož klid narušují
jen turisté, kterých je tu často více než místních obyvatel. Prašné i písčité uličky jsou lemovány prostými domky, najdete tu zastrčenou čerpací stanici, množství obchůdků, restaurací i
cestovních kanceláří . My, po naplnění nádrže a žaludků vyjíždíme z příjemného místa směrem k solnému jezeru Salar de Atacama. Během naší jízdy se po delší době objevují stromy a za nimi
nádherné kopce sopečného původu. To je to správné místo pro rozbití našeho dalšího tábora. Pozorujeme barevné hry stínů na stěnách vulkánů a litujeme, že nemáme kameru. I tak střídavě cvaká
spoušť fotoaparátu a cinká láhev skvělého Merlotu. Ranní rozcvička spočívá ve vytlačení motocyklu mimo akátový hájek. Zjišťuji že máme v pneumatikách zapícháno asi třicet silných trnů a vzhledem k tomu,
že za sebou mají Mitasky už 12 000 km, si musím dát práci s jejich vypreparováním Karča mezitím balí stan a připravuje snídani. Po ní zamíříme podél solného jezera Sallar de Atacama,
které je asi 100 km dlouhé a 80 km široké a stává se tím druhou největší solnou plání na světě, do laguny Los Flamencos. Fotíme úžasné plameňáky, přerostlé ještěrky i lagunu samotnou.
Užijeme si štěrkovou cestu do ospalého městečka Toconao a odtud, protože je stále ještě dopoledne, to napálíme přes hory až na známou Pan Americanu a po ní na jih až za město Anfogasta,
kde hodláme najít pouštní skulpturu Mano del desierto. Těsně před západem slunce je socha naše. Její autor Mario Irarrázabal ji v roce 1992 vytvořil ze železobetonu jako symbol lidské zranitelnosti.
Měří asi 11 m a občas se bohužel stává i terčem grafiťáků. Pokocháme se, pořídíme pár snímků a po kamení spíše skáčeme než jedeme vzhůru do svahu. Tady při vínku debatujeme až znaveni s rudými
ústy podlehneme spánku.
Drobet kalnější ráno nás zastihne nepřipravené, nemáme vodu, ani jídlo. Jedině jistý, je 380 km dlouhý off roadový přejezd zpět k našemu oblíbenému Tocanau. Po krátké poradě se dohodneme,
že snídani pořídíme v první vesničce, kterou budeme projíždět. Věřte nevěřte, během naší etapy jsme žádnou vesnici nepotkali, jen v závěru pár cestářů, kteří nám dali vodu do naší prázdné PET láhve.
To že byla asi z kohoutku nám už nevadilo. Silničky zakreslené v naší mapě naprosto neodpovídají skutečnosti a místy se nás dokonce zmocňuje strach. Jsme téměř ztraceni v pustině bez jídla a pití a
já opět blahořečím nad objemem naší Safari nádrže. Kamenité cestě brzy zažínám důvěřovat a v přehledných úsecích držím rychlost okolo devadesáti. Konečně jsme v podvečer přijeli na kraji solného
jezera do vesničky Peine a pozřeli du první jídlo. V malém krámečku zakoupíme tuňáka v oleji, kousek chleba a vodu. Nic jiného na výběr není a výsledkem zdejšího menu je žaludeční nevolnost mojí parťačky.
Nocujeme na známém místě pod trnovníky, jen motocykl nechávám stranou, abych ráno zase nemusel vybírat ostny z pneumatik. Jsme pod dnešním putování slušně znaveni, večer trávíme hrou Země město a sms
komunikací s ostatními členy výpravy. Zjišťuji, že jsme rozprsknutí přes čtvrt Jižní Ameriky. Těsně před ulehnutím se přižene stádo koz a zajímají se především o naší KTMku, očichávají ji za všech stran.
Nás nechávají na pokoji a my to přisuzujeme týdenní absenci koupelny v jakékoliv podobě. Během ranní hygieny, při které nám musí stačit 1,5 litru vody náš tábor objevuje Kuba s Jirkou v Defenderu.
My jsme šťastni a radujeme se ze shledání, kluci jeli nonstop aby nás co nejdříve dostihli. Moc šťastně však nevypadají, z motoru teče olej a bojí se už jakékoliv dálkové cesty, jsou bledí, vážní a
zaražení. V hlavě my zraje plán: musím je večer opít. Možná mi to nebude věřit, ale mé přání bylo vyslyšeno. Předtím se však půl dne potulujeme po okolí a teprve odpoledne společně hodláme stoupat
do hraničních hor. Stoupání do výše 4 800 m n.m. je zde netradiční. Valnou část cesty jedeme po asfaltu a rovně! Mám zařazený i šestý převodový stupeň a osmdesátkou svištím vzhůru.
Nahoře probíhá vlastně naše první policejní kontrola. Ani nesundávám helmu a palcem ukazuji na kyslíkovou láhev: „Yo tengo problemo con oxygeno“.
Mávnou rukou, opíší si alespoň číslo a přejí Bueno viaje, tedy dobrou cestu. Celnice v průsmyku Paso del Jama je úplně v pohodě, vše vyřízeno během chvíle a s úsměvem.
Jen venku se začíná smrákat, vítr fouká přes 100 km/h, teplota klesá už na 7C a Defender stále nikde. Čekat bohužel musíme, protože u kluků mám karnet. Přijíždí nakonec těsně před koncem pracovní doby,
kvůli naprasklé hadici u turba jeli celou cestu na jedničku a párkrát pochopitelně dolévali olej. Cítím, že potřebuji jet dolů a proto valíme s Karolínou za ostrých větrných poryvů
stopadesátikilometrovou rychlostí napříč náhorní planinou. Jedeme rychle hlavně proto, že denní světlo pomalu mizí a jízda za tmy nebude zcela bezpečnou. Po hodině, ale už za tmy, začínáme klesat a
proto z bezpečnostních důvodů bereme za vděk hotelem, který tady ve výšce 3 700 m nacházíme.
foto:
↑↑ nahoru ↑↑
