EXPEDICE NA KONEC SVĚTA
Neuběhly ani 3 roky od výpravy, kterou jsme s Liborem Gýnou podnikli na motorkách do Ruska a už balíme a stáčíme řídítka opět směrem na východ.. Tenkrát nás vítr zavál až ke břehům jezera Bajkal a právě tady vznikly první myšlenky na tuto výpravu. Co nejdále na východ.
Vzhledem k velké náročnosti sestavil Libor, coby náčelník (staršij) výpravy, team z těchto driverů:
Libor Gýna – má za sebou několik náročných výprav, dobrý řidič, výborný mechanik a v neposlední řadě silák s logickým až vojenským myšlením – KTM LC8.
Michal Ponca – dvojnásobný mistr republiky v dragsterech, který sice neměl velké zkušenosti s jízdou v terénu, ale zato je zkušeným mechanikem a hlavně pohodář každým coulem – BMW GS 1100.
Julius Mikula – Pan řidič s obrovskými zkušenostmi s jízdou v terénu, který den ode dne rostl a byl skutečně nenahraditelným pomocníkem při přejezdech těch nejtěžších úseků – KTM LC8.
Martin Jiříček – skvělý chlapík, jenž se stal fotografem výpravy a svou vrozenou šikovností si dokázal poradit snad v každé situaci – BMW GS 1150.
Martin Pouba – co o sobě? Snad jen, že se považuji za cestovatele, kterému motorka prostě přirostla k srdci – KTM LC8.
Samotný cíl výpravy nebo chcete-li „expedice na konec světa“ se podle dosažených informací měnil. Z původních smělých plánů, kdy se hovořilo o Kamčatce a Čukotce se vylíhl cíl jediný a i tak velmi odvážný: chceme dosáhnout břehů Ochotského moře.
Nadešel srpen 2005 a naše výprava se za podpory paní Sizové a její agentury Moravia Contact, která nám opět pomohla s vízovými povinnostmi, pohnula směrem k východu. První noc jsme přečkali na terase zájezdního hostince u Jaroměře, kde nás majitelé nechali po předchozím „večírku“ přespat. Pár přátel – motorkářů nás jelo vyprovodit až na hranice s Polskem. To jsme následně přejeli bez zvláštních nesnází. Až na hranicích s Běloruskem jsme způsobili trochu rozruch, ale v tom dobrém slova smyslu, takže nám celníci trochu pomohli, poradili a my ve večerních hodinách vjeli do Běloruska. Hlavní tahy v Bělorusku jsou na vynikající úrovni a tak noční přesun z Brestu směrem na Minsk probíhá plynule. Dojedeme k jezírku, které s Liborem už důvěrně známe z předchozí výpravy. Je zde slušné bistro – kafé, kde se cestovatel může občerstvit a vykoupat v jezírku. Prostě idyla. Ráno nás probouzí nemilosrdné slunce a my se vyhoupneme do sedel Dnes chceme nocovat na prahu Moskvy. Několikrát zaplatíme pár eur za průjezd běloruské dálnice a už nás vítá Rusko. Průjezd hranic proběhl rovněž bez zvláštních problémů a tak se už těšíme na první šašlik. Toho se nám dostává zakrátko. Byl úžasný a mně obsluha „kafé“ ještě namasíruje záda. Předsevzetí dostojíme a noc trávíme pod širákem v lese asi 50 km od Moskvy.
O Moskvě jsme ledasco slyšeli, ale i tak na nás „Ruskaja stolica“ zapůsobila velmi sympaticky. Libor se skvěle zorientoval a neomylně nás zavedl k nádraží Jaroslavskoje, kde jsme se rozloučili s motocykly. Za pomoci samotného náčelníka nádraží jsme motorky uložili do nákladního vagónu, který se v nočních hodinách rozjel směrem na Krasnojarsk. My se zatím spolu s Andrejem, naším kamarádem, který působil svého času v Praze na konzulátě, seznamovali s pamětihodnostmi ruské metropole. Bylo nádherné počasí a nám připadalo, že si v ulicích města daly sraz snad všechny největší krásky z celého světa. Den jsme završili návštěvou restaurace, kam nás Andrej pozval. V příjemné restauraci se švédským stolem proběhla vodková smršť a tak jsme byli rádi, že jsme druhý den stihli minitiskovku, která byla svolaná na počest naší expedice.
Po jejím skončení brouzdáme městem, léčíme se každý po svém z včerejšího večírku. Někdo minerálkou, jiný pivem, ale statečně dostojíme 23 hodiny, kdy nám byl přistaven vlak. Konečně ve vlaku! Transsibiřskou magistrálou pronásledujeme naše motocykly. Vagóny jsou čisté a naše děžurnaja se o nás vzorně stará. Ráno nám vaří čaj a my trávíme čas tím, že se neustále díváme do mapy, kombinujeme nadcházející trasy a nakonec se vždy vrátíme k původnímu plánu. Michal spí do zásoby, Martin čte, já s Julou si povídáme v chodbičce u okna a pozorujeme fádní, ale krásnou sibiřskou krajinu. Libor se zabydlel v sousedním kupé a cestu tráví komunikací s laskavou bábuškou. Dozvěděl se mnoho zajímavého a ještě se zdokonalil v ruském jazyce. Během kraťoučkých přestávek vystupujeme na perón a kupujeme potraviny od bábušek, které okolo vlaku postávají. Prodávají mléčné výrobky, domácí pirohy, sušené ryby, salámy, chléb a nápoje včetně piva. Cesta je dlouhá a tak se snažím za jízdy trochu cvičit. Jako nářadí jsem zvolil poklop ve střeše kupé a jal jsem se přitahovat. Ale ouha, ozvala se rána a poklop byl dole. Naše hodná děžurnaja dala vše do náležitého stavu a já raději odpočíval. Během jízdy se nám ještě porouchala lokomotiva české výroby a tak ji Rusové v noci přepřáhli a my pokračovali dál. Po dvou a půl dni cestování jsme konečně v Krasnojarsku. Jestlipak budou motocykly na místě a v jakém stavu? Necháme se překvapit.
Motorky jsme našli v odstaveném vagónu neporušené. Měli jsme je pouze postavené na stojanech a jinak zvlášť nepřikurtované. Trať je však ve velmi solidním stavu a kolize jsou na trati téměř nemožné. Kdykoliv se trať kříží ze silnicí a blíží se vlak, nejen, že se stáhnou závory, ale zároveň ze silnice vyjedou obrovské plotny namířené proti blížícím se vozidlům. Není to složité zařízení, ale má o to větší platnost. Vždy, když slyším o železničních neštěstích v naší zemičce, vzpomenu si, jak lehce by se jim dalo zabránit. Teď už jen vyřídit nezbytné papíry a hurá za řídítka.
Vše se povedlo a Libor telefonuje Žeňovi, který během půlhodiny dorazí na své Supertenéré k nádraží. Žeňa je náš přítel z předchozí výpravy, s jehož pomocí jsme před 3 lety prováděli generálku motoru Liborova Biga. Nádraží nás překvapuje krásou ve starém stylu a přitom se jedná o novostavbu. Jedeme k Žeňovi.
Tady nás vítají i jeho dva synové Saša a Miška. Po chvíli dorazí i Žeňova manželka a nastává horečný úklid. Za hodinu je vygruntováno, za další dvě hodinky je roztopená báňa a naše zpocená těla zažívají opravdovou slast. Po báni ještě relaxujeme u amerického piva ruské výroby a brzy jdeme spát, protože časový posun +6 hodin oproti Praze je přece jenom znát.
Ráno vstáváme na pohodu, Žeňa a Miška se Saškou nám připravili bohatou snídani. Boršč, kuře a spoustu zeleniny. Najedli jsme se do sytosti. Pouze Libor si snídani nevychutnal, protože se u něj objevil obávaný a velmi bolestivý zánět zubu. Vím o co kráčí a tuto situaci mu skutečně nezávidím.
S Julou a Žeňou jedeme ještě autem do města. Pozdravím známé v servisu a koupím si motokrosový dres, protože svůj jsem ztratil na cestě do Moskvy. Cestou zpět měníme ještě dolary za rubly a to zajímavým způsobem. Žeňa zastaví auto u menšího domku, kde postávají dva hromotluci. Stáhne okno a mlčky jim podá obnos v dolarech. Oni též mlčky cosi namačkají na kalkulačce o podají ji k nahlédnutí do auta. Žeňa pohlédne na částku a lehce pokývne hlavou. Jeden z chlapíků sáhne do kapsy odpočítá částku v rublech a podá ji do auta. Ještě jednou přepočítáme, pokývneme na pozdrav a odjíždíme domů. Celá transakce trvala asi dvě minuty a odehrála se naprosto beze slov. Po příjezdu všichni společně balíme a chystáme se k odjezdu. Naším cílem je město Severobajkalsk. Ještě dorazí Sergej se svou milenkou Olgou, oba jsme s Liborem též poznali před třemi lety zde v Krasnojarsku. Takže se přivítáme a zároveň rozloučíme. Mám ze setkání opravdovou radost. Žeňka nás jede vyprovodit na svém motocyklu. Během cesty si Libor vymění s naším ruským kamarádem motorku. Je z KTM úplně unešený. Po 50 km směrem na město Kaňsk se s námi loučí a vrací se zpět domů. Naše parta se dále bude Ruskem směrem na východ prokousávat sama.
Asfalt střídá cesta s nezpevněným povrchem. Díry, kameny, prach a bláto, tak vypadá silnice na mapě značená červeně. Místy se objeví asfaltové úseky a potom opět přijde „gruntóvka“. BMW přestávají stíhat a tak všichni zvolňujeme na únosnou mez. Vychutnávám si jízdu v terénu a zjišťuji první závadu. Vůle na řídítkách. Jen doufám, že není ulomený šroub. Michal okamžitě nastoupí s nářadím a během chvíle je jasno. Řídítka se jen uvolnila. Za chvíli je opraveno a jede se dál. Jen Liborova tvář otéká stále více a více. Je vidět, že trpí, ale vím, že není žádný „měkejš“. Vydrží to. Jedu jako poslední a najednou Jula stojí – píchnul. Než se pro nás zbytek party vrátil, měli jsme opraveno. Zastavili jsme náklaďák a ten nám ochotně svým kompresorem kolo nafoukl. Po silnici se volně procházeli krávy a během opravy jsme byli s Julou svědky pěkné rallye vložky. Jednomu projíždějícímu Kamazu vběhla stračena pod kola. Nastal tanec. Brzdy, smyk, myška, škarpa. Kamaz mizí v dáli a Stračena udiveně stojí uprostřed silnice. Je už pozdě a tak se po domluvě vracíme asi 5 km zpět, kde je rybník, u něhož se utáboříme. Po koupeli chci spát venku, ale komáři jsou dotěrní a tak mi Michal poskytuje azyl ve svém stanu. V noci se okolo našich motorek potlouká místní omladina na motorce a tak jsem se moc nevyspal.
Druhý den vyrážíme pozdě, protože stále doháníme časový posun (zde už +7h). Počasí je stále slušné a tak se celkem rychle prokousáváme gruntovkou. Po poledni však začíná pršet a do vesnice Čunskyj dojíždíme v průtrži mračen. Přečkáváme déšť ve vrátnici v místní fabrice a po dohodě s místními zjišťujeme, že dál je jízda nemožná. Podle slov několika řidičů je cesta sjízdná pouze pro pásová vozidla.
Je po dešti a nám nezbývá než se vrátit na hlavní tah směr Irkutsk a pokračovat do města Tulun. Tato zajížďka nás stála celý den. Během cesty zpět jsem se nechal unést a spolu s Julou jsme se hnali po cestě – necestě vysokou rychlostí. Vím, že takto se na se na expedici jezdit nemá a tak jsem rád, že celá tato rychlostní vložka byla poznamenána pouze ztrátou jedné z mých přídavných nádrží. Její uchycení bylo prostě nedostatečné a tak brzy mohu čekat ztrátu i druhé. Vrátíme se tedy na hlavní tah a po několika km jedeme do lesa nocovat. Noc byla strašná. Bylo horko a celou noc mě žraly mušky. Zlatí komáři!
Ráno tedy rychle balíme a uháníme dál směrem na Tulun. Při jedné ze zastávek na mě Jula volá: „hoří ti blinkry, vole!“ Skutečně, blinkry se dotýkají výfuků. To je divné. Za chvíli přijde i Libor a věc je jasná. Mám zlomený podsedlový rám. To je průšvih, rám je hliníkový a sehnat tady svářeče bude problém. Celý náklad přivážu na místo spolujezdce, sám usedám téměř na nádrž a jedeme do Bratska. Tady je jedna z největších hliníkáren na světě a tak doufám, že se s někým v továrně domluvíme. Bohužel se blíží konec pracovní doby a celá fabrika je pod přísnou ostrahou. Dnes už nám nikdo nepomůže. Brzy se ovšem zpráva o našich problémech roznesla a asi po dvou hodinách přijede chlapík a vede nás městem ke staré garáži. Tady mi představí Irinu, krásnou blondýnu, se kterou se domlouvám o opravě. Několikrát se jí zeptám, kdo bude svařovat a ona poněkolikáté odpoví: „ja zvarim“.
A skutečně. Michal, Jula a já jsme během chvíle motorku rozebrali, vyjmuli podsedlák a Irina bezvadně rám hliníkem zavařila.
Nastal večer a naše parta se rozdělila. Jula s Martinem zůstali spát u motorek a my tři šli spát k Irině. Ta nám spolu se svým manželem Anatolijem připravila prima večeři a okolo půlnoci jsme šli na kutě. Irině jsme vnutili 500 Rublů za opravu a ona nám sdělila, že vidí cizince poprvé v životě.
Vstáváme brzy a Irina nás veze do garáže. Vytrvale lije jako z konve. Prý se jedná o monzun, který se žene od Bajkalu. Máme se na co těšit.
Cesta je těžká, asfalt se objevuje pouze v okolí větších měst a navíc ten protivný liják. V jedné asfaltové části, ve chvíli kdy přejíždíme přehradu, se kochám a sleduji rozdíl hladin řeky kdesi hluboko pode mnou. Kluci mi poodjeli a tak při výjezdu ze zatáčky akceleruji, abych je dohnal. Ale ouha, déšť, litý asfalt a terénní pneumatika znamenají pád. Letím po boku asi 20 m. Následky ovšem nejsou nikterak hrozné. Mně se nestalo vůbec nic, u motorky se odřel padák, ohnul nosič bagáže a prošoupala taška i s olejem. Michal narovnal nosič kamenem, olej jsme přelili k Julovi a pokračovali jsme dál. Po dalším úseku, kdy jsme se řítili červeným blátem zjišťujeme, že jsme všichni bez destiček. Bláto s ostrým prachem se stalo brusnou pastou a my během 80 km byli bez obložení. Navíc zjišťujeme, že náhradní destičky vezu pouze já. No nic, nebudeme brzdit zadní brzdou. Přestává pršet a tak si začínáme užívat pěknou makadamovou cestu. Vjíždíme do města UST-KUT. Bohužel sjízdná cesta dál směrem do Jakutska neexistuje a my volíme variantu „barža“ Barža znamená v ruštině šíf a cestovat na šífu je skutečně dobrodružství pro otrlé chlapy. Po jednání na ředitelství říční dopravy jsme zajeli do přístavu, najeli i s motorkami do malého kontejneru bez dveří a už jsme se houpali v povětří. Drželi jsme se s motorkami zuby nehty, přilby jsme si nechali na hlavách. Pár úderů o bok lodi a už jsme všichni ve zdraví na palubě. Jeřábník se smál na celé kolo. Jak jinak, byl pěkně pod parou. Na prochladlé ocelové palubě mezi kontejnery a skelnou vatou si rozbijeme tábor. Michal hýří nápady a za chvíli máme i společný přístřešek, improvizovaný stůl i židle. Teď už nás trápí pouze čas, kdy vyrazíme a jak dlouho naše pouť do 2,5 tisíce km vzdáleného Jakutska bude trvat. Kapitán tlačného remorkéru byl jako jeden z mála Rusů nekomunikativní člověk, kterému naše přítomnost na šífu evidentně nedělala radost a za všechno chtěl peníze nebo-li „bábky“ Proto jsme mu dali přezdívku „kapitán bábka“. Pro dokreslení našeho vztahu ke kapitánovi už jen tolik, že během plavby se na přídi objevil český nápis: „bábka je kokot“
K naší nevelké radosti loď v přístavu ještě 2 dny stála a na naše dotazy kdy vyrazíme se nám dostávalo nejasných odpovědí. Snad večer, možná zítra, že by pozítří?
Konečně lodník šíf odpoutal od železných „pacholat“, v remorkéru zabublal silný dieselový motor a my se začali kochat liduprázdnými břehy překrásné řeky Leny.
Celkem jsme na šífu strávili 9 dlouhých dnů. Během té doby má žena odletěla na dovolenou k moři a opět se stačila po týdnu rekreace vrátit. Záchodem nám byla mezera mezi zábradlím a sklopným mostem pro transport materiálu. Sprchou nám bylo požární vědro na provaze. Jen jídlo nám po čtyřech dnech jízdy došlo. Čínskou polévku, která se sype do dvou dcl vody jsme dávali do litru a půl, chléb jsme porcovali a rozdělovali na dny. Naštěstí jsme doplnili zásoby ve městě Lensk, kde na chvíli šíf zastavil. Během předchozí noci nám došlo, proč kapitán nemá z naší přítomnosti radost. Celou noc stál uprostřed řeky a k naší lodi přijížděli další a další remorkéry. Kapitán jim prodával naftu ze zásob státní dopravy. Inu, podnikatel. Nudíme se a tak si vymýšlíme práci na motorkách. Měníme mírně jeté pneumatiky za jiné mírně jeté. Kontrolujeme hladinu oleje i tlak v pneumatikách. V rámci tělesné kondice běháme okolo kontejnerů a já navíc zkouším funkci GPS. Bohužel ale zjišťuji, že se pohybujeme průměrnou rychlostí 15 km/h a jsem z toho lehce trudomyslný. Loď opět stojí. Tentokrát u břehu a my se můžeme alespoň trochu projít po zalesněném pobřeží, Je krásně a my pořádáme turnaj v hodu kamenem. Mezi tím se k nám na palubu přistěhují geologové, včetně dvou buldozerů, maringotky a obrovských saní s výzkumným zařízením Mají sebou i psa Lajku, se kterým jsme okamžitě kamarádi. Geologů jsme se zeptali, zda něco v zemi našli. Ano, Tajga je bohatá a my objevili naftu, plyn zlato a barevné kovy, odpověděli suše. Plavba pokračuje a počasí se mění k lepšímu vždy odpoledne se vyjasní a my se ohříváme v závětří. K večeru následuje úchvatný západ slunce a tak se opřeni o zábradlí kocháme pohledem. Předposlední den naší pouti po Leně vplouváme do Národního parku „Lenskije stolby“. Slunce svítí a my se máme na co koukat. Břehy lemují skalnaté útvary a věže těch nejrozličnějších tvarů. Zapadající slunko si hraje s barvami a tak je slyšet časté cvakání spouští našich fotoaparátů.
Ráno vstáváme, lehce posnídáme a kolem poledního je před námi Jakutsk. Libor jde vyjednávat příslušné papíry pro vylodění, zaplatí 13000 R za přepravu a zbytek výpravy se chystá na velmi očekávané vylodění, které proběhne opět ve stylu kontejner bez dveří. Opouštíme tedy šíf, posádku tlačného remorkéru „Ivan Zemnuchov“ a teprve až nastartujeme motorky a opustíme přístav si oddychneme. Další a svým způsobem náročná část cesty je za námi.
Po několika málo kilometrech jízdy musíme opět na trajekt – parom. Musíme se dostat na druhou stranu Leny. Během plavby se okolo nás srocují Jakutové a říkají: „na druhé straně je konec světa.“ A měli pravdu, tady skutečně začíná opravdová expedice.
Opustili jsme „parom,“ naplnili stravou sebe i motocykly a vydali se cestou necestou vstříc městu Magadan.
Písek, písek a znovu písek. Pěkný začátek! Přední kolo si v hlubokém písku hledá cestu jak ho napadne. Čím těžší motocykl, tím větší problémy s jeho ovladatelností. Z toho plyne, že BMW začínají ztrácet a je nutno upravit rychlost jízdy. Začíná jít do tuhého a musíme si vzájemně hodně pomáhat. K večeru najíždíme na hlínu, která není sice rozbahněná, ale jsou zde velké kameny. Táboříme na kraji lesa a usínáme s napětím co nám přinese další den.
Ten začínáme hygienou. Myjeme se v hluboké kaluži a Michalovo přání: jen, aby nezačalo pršet“ zůstává nevyslyšeno. Terén začíná být sjízdný jen s vypětím všech sil. Vyrážím jako první a přijíždím k místu, které je téměř nesjízdné. Bláto a rigoly v kterých je převrácen i Kamaz. Nejnáročnější úsek měří asi 5 km a jen se štěstím jej propocený projíždím. Čekám na ostatní. Přijedou až po hodině a teprve z vyprávění se dovídám, že zejména Michal s přetíženým „autobusem“ měl veliké problémy. Opět si navzájem pomáháme a dostaneme motocykly přes nejhorší překážky.
Po 80 km jízdy narážíme na další překážku, kterou je řeka Aldan. O přepravu přes rozvodněnou řeku se postará opět tlačný remorkér a menší šíf. Lije jako z konve a tak nás posádka zve do své kabiny. Nedá se zde téměř dýchat. To způsobuje unikající dým z dvanáctiválce Kras, jenž pracuje na plné obrátky a přesto se loď podél břehu pohybuje téměř neznatelně. Proud Aldanu je příliš silný a tak cesta přes tuto „říčku“ trvala asi dvě hodiny. Vyslechli jsme si zkazky o rybě jménem Tajmeň, která se v těchto vodách vyskytuje. Váží až 70 kg a jednomu z vypravěčů sežral prý psa. Zabít ho je ale složité, tak lovci Tajmeně střílí. Sítí ho naženou ke břehu a tam zastřelí. Na druhém břehu přijíždíme stále za vydatného deště do vesnice Chandiga. Najíme se zde v Kafe, které je vybudované z modré průhledné fólie. Hostitel nás neustále nutí do pití vodky, ale my se nedáme. Máme před sebou úvod Kolymské cesty smrti a jsme plni napětí, co nám příští kilometry přinesou. Ještě asi hodinu čekáme u pumpy až začne jít proud, potom natankujeme a vyrážíme. Přicházejí další a další blátivé úseky.
Při jednom z pádů Michalovi přimáčkne jeho BMW nohu tak nešťastně, že po zbytek výpravy se z Míši stane „chromyj“, jak ho nazve náš budoucí magadanský kamarád. Pravděpodobně se jedná o velkou zhmožděninu kotníku, včetně natržení vazů.
foto:
↑↑ nahoru ↑↑
