EXPEDICE NA KONEC SVĚTA


Noha nevypadá hezky, je celá fialová a dostat ji do boty může Michal jen s největší námahou. Není návratu! „Musíš jet“, povzbuzujeme ho. Pomůžeme mu do sedla, přemůže bolest a zařadí za jedna. Pokračujeme. Dnes se chceme dostat přes bažinaté úseky až na kraj Verchojanského chrebetu. Teprve za tmy a za vytrvalého deště stavíme tábor kdesi na kraji lesa. Spím s Míšou ve stanu a snažím se mu pomáhat jak fyzicky tak psychicky. Půjde to, Mr. Ponka je tvrďas. Je druhá polovina srpna a zde nastal podzim. Přestalo konečně pršet a začátek dne nám poskytl úchvatný pohled na okolní kopce. Nejsou sice vysoké, ale nesou charakter vysokohorských velikánů. Okolí cesty hýří úžasnými podzimními barvami a na stráních nad námi se krčí už jen kleč. Samotné vrcholy jsou zasněžené. Odhaduji, že při průjezdech sedel jsme se dostali do výšky okolo 700 metrů. Přesto jsme se v několika místech setkali i s ledovcem. Cesta je kamenitá a velmi dobře sjízdná i pro naše stroje, narážíme na četné brůdky a skalnaté úseky, které bez větších problémů zdoláváme. Je to opravdová podívaná, kterou Libor snímá i na kameru. Jak? Prostě za jízdy! Jednou rukou řídí motorku, v druhé drží kameru a natáčí. To vše v poměrně těžkém terénu a při rychlostech až do 100 km/h. Klobouk dolů příteli. Odpoledne přijíždíme ke strženému mostu přes řeku Kjubeme. Chodíme po kamenitém břehu a řeky a hledáme nejvhodnější místo k brodu. Řeka je široká a má 4 ramena přerušená kamenitými ostrůvky. Počasí je slušné a já se přihlásím coby dobrovolník k pokusu o přejetí toku. Odstrojím Katku od bagáže, svléknu se do slipů a trika, zahřeji motor a hurá na plný kotel do vody. Po 5 metrech se má jízda mění v let. Já letím na jednu stranu, motorka na druhou. „Takhle se velký brody nejezděj vole“, huláká na mě Jula a vysvětluje na prvním ostrůvku jak si mám s dalším ramenem poradit. Motor po chvilce chytne na jeden válec, zatímco z druhého „laufu“ stříká voda jako z hasičské hadice a na chvíli se rozsvítí kontrolka mazání. Zatrne mi a okamžitě zhasínám motor. Při druhém startu je již vše v pořádku a tak pomalu s nohama spuštěnýma vedle stupaček se posunuji vodou. Díky Julo, od dnešního dne jsem brodař! Za řekou se převléknu a dojedu do vesnice Kjubeme, abych se pokusil sehnat pomoc pro ostatní kamarády. Vesnice je v zoufalém stavu. Opuštěné domy jsou rozpadlé, všude nepořádek a zbytky civilizace. Na konci tohoto torza vesnice ale stojí dva velké domy, v kterých je ještě život. Jsou to spojaři, kteří tu mají ještě na rok práci. Potom i oni opustí vesnici, kterou pravděpodobně už nikdy nikdo neosídlí. Velitelkou spojařů je Valerie Michajlovna, která mi vychází vstříc a domlouvá s dvěma zaměstnanci pomoc. V garáži stojí GAZ 66, jedná se o menší náklaďák, jehož konstruktérem byla žena a přesto má perfektní vlastnosti v těžkém terénu. Společně sundáme asi 20 lahví s acetylénem a chlapi nám za soumraku převezou zbytek motorek přes řeku. Začíná se velmi ochlazovat a místní nám ukáží jednu z opuštěných polorozpadlých chalup, v které jsou kamna a dá se tam v nouzi přespat. V těchto oblastech je problém sehnat benzín i pro domorodce, proto chceme zaplatit za přepravu. Po chvíli odmítání nakonec pokývnou hlavou a řeknou: „dej tolik, aby Ti to nebylo líto“. Dáváme jim 500 R a oni nám přinesou do domku potraviny v daleko větší hodnotě. Nu, ruská duše. Druhý den se nám podaří natankovat benzin oktanového čísla 76, čeká nás dlouhý úsek bez civilizace a jsme plni napětí z toho, co nás čeká. Od spojařů víme, že po cestě je spojařská osada jménem Kurana Salach, kde by nám Vladimír Petrovič mohl pomoci. Okolo čtvrté hodiny odpolední jsme tu. Víme, že dál za osadou nastane oblast téměř neprůjezdná. Jeden říká: to neprojedete, druhý: zkuste to. Vladimír Petrovič má Ural a tak ho zkoušíme, zda-li by nás nepřevezl. Auto musí nejprve opravit a potom míří na opačnou stranu. Nevadí, jeho ochota se odrazila v tom, že nám natankoval 70 l benzínu, aniž by chtěl peníze. Co dodat? Poděkujeme a za pěkného počasí pokračujeme v cestě. Je to opravdu divočina. Nesčetné brody, hluboké kaluže, v kterých bylo až po ramena vody, bláto a obrovské díry. Začíná se smrákat a mění se počasí, kapky deště nám bubnují do helem a my k smrti unavení vjíždíme do vesničky Tomtor, která se nachází v Ojmjakonské oblasti. Nacházíme zde krásný dřevěný hotel na pilotech, který je zařízen v evropském stylu. Podaří se nám usmlouvat babku Jakutku z původních 1200 R na 800 R a to i s večeří a se snídaní. Bohatě prostřený stůl a teplá sprcha byl pro nás balzám, který nás postavil opět na nohy. Narážíme zde i na stopy anglických herců Burmana a Mc Gregoryho, kteří se zde před rokem spolu se svým štábem a doprovodem ubytovali. Umístíme tedy své podpisy vedle jejich na plakát ve vstupní hale hotelu a oddáváme se zaslouženému odpočinku. Okolo půlnoci nás Voloďa, majitel hotelu, zavolá ven a ukazuje na oblohu. Je chladno, mrzne (právě zde byla naměřena nejnižší teplota na zemi -71,2C) a já dlouho nemohu spustit oči z té nádhery. Poprvé v životě vidím polární záři! Jdeme spát a ještě dlouho po půlnoci kecáme s Liborem v posteli. Ujasňujeme si program a náročnost nadcházejících dnů a nakonec s pocitem, že výprava zdárně dojede k břehům Ochotského moře usínáme. To nejhorší nás ovšem na Kolymské cestě smrti teprve čeká. Než se probudíme, povím vám cosi o zdejší oblasti a proč se Kolymská cesta nazývá cestou smrti. Do roku 1929 byl obrovský region Kolymy a Čukotky obydlen výhradně původními obyvateli severu. To znamená 12 000 Čukčů a 3 000 Eskymáků a to na území velkém jako dvě Francie a ještě 100 000 km2 zůstane. Na severu sousedí Čukotka přes Beringovu úžinu s americkou Aljaškou a působí zde velmi drsné klimatické podmínky. Nachází se zde nekonečná Tajga a tundra a mrazy tu dosahují hodnot až 60 stupňů pod bodem mrazu. V údolích mezi nekonečnými sopkami protékají řeky, bystřiny i potůčky v kterých se dá v období čtyř měsíců, kdy nejsou zamrzlé, rýžovat zlato. A nejen zlato, v podstatě jsou zde zastoupeny veškeré prvky Mendělejevovy tabulky. Tyto objevy učinila expedice geologů pod vedením pánů Bilibina a Caregrada, která byla vysazena na pustých březích Ochotského moře v zálivu Nagajeva tam, kde dnes stojí hlavní město „Zlaté Kolymy“ – město Magadan. A co se zde vlastně mezi 29 – 90 rokem stalo? Sovětský svaz si byl vědom obrovského bohatství této oblasti a proto začal osídlovat severo-východ. K moci přišel diktátor Stalin a jemu i jeho straně bylo zapotřebí mnoho, mnoho levného zlata, olova a ostatních barevných kovů. Koncem roku 1931 byl soudruhy vytvořen projekt na výstavbu silniční sítě – DALSTROJ. Tento unikátní projekt byl naprosto utajen a nezasahovala do něj strana. Hlavní pracovní sílou se stali političtí vězni. Jejich ruce, lopaty, krumpáče a kamení z lomu, to byly prostředky kterými postavili město Magadan. Struktura pracovních táborů byla geniálně jednoduchá a velmi krutá. Na čelních pozicích nestáli policisté a vyškolení dozorci, ale na jejich místa byli dosazeni největší zločinci a vrazi. Právě oni měli k dispozici oblečení, boty, nářadí a hlavně potraviny pro pracovní čety a komunistickou stranou byli později nazváni „přáteli národa“. Veškeré zásobování probíhalo pouze po 8 – 10 tisícové trase lodí přes Severní ledový oceán a to pouze v období, kdy nebyl zamrzlý. Z těchto důvodů byly ceny oblečení a potravin odpovídající. Tyto produkty se do rukou odsouzených téměř nedostaly, ale zato existoval černý trh, kde se s nimi čile obchodovalo. Cenové heslo bylo jednoduché: gram za gram. Za gram tabáku – gram zlata. Gram čaje – gram žlutého kovu. Odsouzení museli pracovat 12 hodin denně a často umírali hladem a mrazem. Jejich tresty se pohybovaly v rozmezí od 10 do 25 let a přežili je pouze ti nejsilnější jedinci. Zde v kraji severo-východním, v zemi věčného mrazu kde, jak říkají „Kolymčané“, je dvanáct měsíců v roce zima a ve zbytku léto, potřebuje lidský organismus velké množství kalorií. Odsouzení umírali tedy i na nedostatek vitamínů, chřipku B a těžké zápaly plic. Při výstavbě Kolymské cesty zahynulo téměř milion lidí. Z Magadanu vyrazilo na výstavbu cesty 1 200 000 odsouzených a do Chandigy jich přišlo 200 000. Vzhledem k podnebným podmínkách jsou těla mrtvých naházena pod povrchem cesty! Občas se jejich torza objeví po vydatných deštích. My jsme toto „štěstí“ naštěstí neměli. Proto tedy Kolymská cesta smrti. Vstáváme „na pohodu“, v klidu posnídáme, zabalíme věci a zaplatíme „babce Jakutce“ za ubytování. Ta nám za 30R ještě orazítkuje pas nápisem „THE POLE OF COLD-71,2C OYMIAKON, nakonec nás zavede k ojmjakonské jedli, na kterou vážeme fáborky a koňské žíně pro štěstí na cestách. Využijeme nabídky a navštívíme ledovou jeskyni původně Jakuty využívanou jako zásobárnu masa. Nyní v těchto prostorách moskevští umělci vytvořili z ledu rozličné sochy, které jsou podsvíceny barevnými světly. V těchto místech na mě působí jeskynní výstava trochu komerčně. „Nashledanou“, voláme na naše hostitele a vydáváme se na svých strojích na další pouť. Dnešní den se mi příliš nedaří. Průjezdnost cest je horší a horší a při průjezdu jednoho z nesčetných brodů padám. Cítil jsem se příliš jistě a bez předchozí prohlídky jsem do říčky vjel. Velký kámen kdesi pod hladinou mě poslal k zemi. Noha se mi zasekla za „gumicuk“ a já motorku sklápěl stále více pod hladinu. Došlo k nejhoršímu. Voda vletěla do sání a motor natvrdo zhasl. Kamarádi mi pomohli z vody a nastala rozborka. Sundat padací rámy, plasty, nádrže a vyjmout svíci. Liborův nápad se konečně uplatnil v praxi. Při zařazené rychlosti cukal se zadním kolem až vylétala voda ven. Potom zbytek vody odstraníme na starter. Po několika minutách motor zaškytá a při dalším pokusu se už plynule rozeběhne. Uff, můžeme pokračovat. Ještě zaznamenám dva lehké pády. Jeden při výjezdu do prudkého srázu a jeden při otáčení. Snad mám do konce výpravy vybráno. Kaluž za kaluží, bažiny a brody. Věci na sobě už ani nesušíme. Padá soumrak a my rozbíjíme tábor u bezejmenné horské říčky. Jsme uprostřed divočiny a tak po večeři udržujeme oheň až do rána a držíme stráž. Medvědi prý tady doslova padají z kopců. Podle slov Volodi z hotelu, zrovna nedávno medvěd napadl a zabil jeho zaměstnance a zkraje léta roztrhal babku, která šla na jahody. Vstávám za svítání a nápis na stanu: NBBA – reklama šitá na míru je celý pokrytý ledem. Oblékneme se do mokrých hadrů a za ranního mrazíku si dáváme první brod. Rok od roku je Kolymská cesta více nebezpečnější. Je plná nebezpečných nástrah, obrovských děr, kaluží, bažin a strhaných mostů. Do pořádku ji už asi nikdo nedá. Střídám se s Michalem na prvním místě a konečně potkáváme medvědy. Jeden sedí uprostřed cesty a je mu zcela fuk, že chce Michal projet. Až když zatroubí ráčí medvěd z cesty uhnout. Další medvěd zase přede mnou uhání asi 100 m. Chce závodit a tak ho nechávám vyhrát. Moudřejší přece ustoupí. Další medvěd sedí ve stráni a vše ze shora pozoruje. Při jednom z těžkých brodů poměrně široké řeky se v protisměru objeví Žigulík 1500 ccm. U něho stojí „kouzelný dědeček“ a usmívá se. Stojí tu už tři dny a čeká až se někdo objeví. Říká, že nikam nespěchá a my na něj nechápavě civíme. Kam chce jet? V životě nemůže cestu za řekou projet. Jen pokrčí rameny a zopakuje předchozí slova: „ja nespeším“. Pomůžeme mu tedy na druhou stranu a žigulík nám mizí z dohledu. Pomalu postupujeme dál a v odpoledních hodinách přijíždíme k řece, která se nedá projet. Po mostu zbylo pouze pár klád poházených na břehu. Chvíli si pohráváme s myšlenkou postavit vor, ale nakonec zvítězí Liborův nápad. Přetlačíme moji odstrojenou motorku a já zkusím najít pomoc. Civilizace nemůže být daleko. Motorku tlačíme nastartovanou a ve čtyřech lidech celkem slušně zdoláváme silný boční proud. Měníme tedy plán, odstrojíme všechny motorky, přetlačíme je stejným způsobem na druhou stranu a potom přenosíme bagáž. Za dvě hodiny usilovné práce stojíme připraveni na cestu na druhé straně řeky. Pokračujeme v cestě, jejíž náročnost již není tak velká, směrem k civilizaci, ke městu Susuman. Večer se utáboříme na hlušině vydolované ze zlatých dolů. Přesto, že je to státem zakázané, vyskytují se tu lidé, kteří dolují zlato na vlastní pěst. Říká se jim „chýšnici“. Zlatem se tu dá v určitých obchodech i platit. Zlata se tu těží velmi mnoho a obchod s ním ovládá mafie z Ingušska. Druhý den vyrážíme se snahou hltat kilometry ,ale místo toho hltáme kilogramy prachu. Cesta je sice rovná a široká, ale velmi prašná. Když dojíždíme náhodný náklaďák, není vidět na krok a jeho předjetí je riskantní. Jedete do zdi prachu. Najíme se, spláchneme prach a natankujeme ve městě Atka. Poté pokračujeme dál směrem na Magadan. Nastává soumrak a my stavíme, abychom našli vhodný nocleh. Pozoruji ze zadu svou Katku a zjišťuji, divný náklon zadního kola. Průšvih! Ztratil jsem napínák řetězu a matku hřídele zadního kola. Ta napůl vyjela z kola a to vyosené lehce ohnulo zadní brzdový kotouč. S tím se jet nedá. Ještě za tmy s Michalem osu vyndáme a sháníme pomoc. V nejbližší vesnici nám sdělí, že jedině v kotelně nám mohou pomoci, ale až ráno. Vracíme se a přespíme z celou partou asi 150 km od Magadanu. Naše výprava trvá již měsíc a my víme, že cesta zpět po stejné a jediné možné trase je nemožná a tak se ráno rozdělíme. Michal a já se budeme věnovat opravě mého stroje, zatímco Libor , Martin a Jula pojedou co nejrychleji do magadanského přístavu a budou se snažit zajistit námořní přepravu do Vladivostoku. Michal tedy odjel s mou osou do vesnice. Po třech nekonečných hodinách se vrátil s osou, na kterou navařili s topičem kus pásoviny z bagru ve tvaru napínáku řetězu. Mohu pokračovat. Na kraji Magadanu na nás čeká Martin a dovede nás do přístavu, kde odevzdaní leží na trávníku Libor s Julou. Na loď nás nevezmou. Sám ještě zkusím promluvit s dispečerem, ale skutečně není možné přepravit osoby na nákladní lodi. Musíme hledat další řešení. Kluci se mezi tím seznámili s Aljošou, který nás pozval k sobě domů. Alespoň máme pro začátek kde bydlet. U Aljoši jsme se trochu zkultůrnili. Proběhla sprcha, jídlo a nakonec konzumace 95% lihu. Aljoša se snažil nás naučit líh pít. Martin je abstinent, Jula téměř taky a já piji pivo nebo dobré víno. Tvrdému alkoholu se snažím vyhnout. Odpovědnost na sebe vzali Mr. Ponka a Libor. Mohu říci, že se svého úkolu zhostili na výbornou. Po třech hodinách leží Aljoša téměř v bezvědomí na verandě a kluci se v klidu dívají na televizi. Aljošovo ráno je krušné. Nejde do práce, každou chvíli zvrací a neustále si mumlá pod vousy: co je to za lidi tihle Češi? Další dny jsou hodně nervózní, protože se nemůžeme pohnout z místa. Neustále čekáme na odpovědi z přístavu nebo z letiště. Dny trávíme procházkami po městě, vaříme, jíme nebo čistíme motorky. Naštěstí je tu signál a tak se mohu ozvat rodině, že žiji. Aljoša nakonec přichází s informací, že za týden letí letadlo do Moskvy a my i s motocykly můžeme letět. Naše letenky budou stát 5750 R. No, to je paráda! Teď ještě zjistit cenu za přepravu nákladu. Během následujících dnů nás navštíví redaktor místních novin a udělá s námi rozhovor a fotografie u místního památníku obětem gulagů. Druhý den vychází na titulní straně „Magadanských novostí“ článek věnovaný naší expedici „Na konec světa“ Dovídáme se oficiální cenu za přepravu motorek. Částka činí 40000 R za kus. Přesto, že naši cestu finančně podpořila firma VVS elektro a NBBA, je pro nás tato cifra neúnosná. Další den si zakupujeme všichni osobní letenku a na radu Aljoši se budeme snažit setkat s panem Budarinem, generálním ředitelem společnosti Mavial, který by nám mohl možná udělit slevu na nákladní letenku. Pan Budarin je však nazastižitelný člověk. Libor a já ho hledáme v supermarketech, které vlastní, v kanceláři Mavialu a nakonec nám jedna zaměstnankyně zjistí, že je na letišti a bude tam do večera. Je pozdní odpoledne a tak nečekáme na nic. Taxíkem za 50 R dojedeme k Aljošovi, nasedneme na motorky a uháníme na 60km vzdálené letiště. Během krátkého jednání v kanceláři pana Budarina je jasno. Poskytl nám slevu nebo-li rusky „skytku“ ve výši 50% a my za přepravu 5 motorek zaplatíme 100 000 R. To je pro nás únosné. Do odletu zbývá dlouhých 5 dnů a my je trávíme návštěvou muzea, kde má své oddělení i v těchto krajích tolik oblíbená TATRA. Kdeže loňské sněhy jsou. Zajdeme se podívat i na trhy, kde nakoupím za 400 R půl kg kaviáru a výborný ruský čaj. V místním lazebnictví si nechávám zkrátit svůj plnovous, který se mi během cesty usadil na tváři. Je 5.září 2005 a celá naše výprava opět usedá na motocykly. Dnes jedeme na letiště, lehce rozebereme motorky, obalíme je kartonem a uložíme je ve skladu. Benzín na radu skladníků vyléváme do trávy, zaplatíme za přepravu a autobusem se vracíme do města. Večer se s námi přijede rozloučit Aljoša. Naposledy uslyšíme jeho halasný pozdrav: „zdravstvuj tovaryšč, vsjevo charoševo“! Klapnou dveře a v bytě se rozhostí ticho. Už se neuvidíme. Ráno jedeme na letiště a poletíme do Evropy. Nikdo nemluví a je nám tak trochu smutno. A tak se i stalo, 6.září 2005 v 16.15h se náš IL 62 rozjíždí po hrbolaté dráze magadanského letiště a za pár okamžiků plujeme oblohou nad Ojmjakonskou oblastí. Je celá pod sněhem. Tudy by to zpátky skutečně nešlo. Je stejný den 16.15h a my dosedáme na moskevském letišti Domodědovo. Jsme skokem v Evropě a to se podepíše na mé náladě. Studené obličeje, tiskopisy, povolení pro povolení, potvrzení, zakázané vstupy atd. Jsme nasupení, za vyndání motorek z letadla máme zaplatit 15000 R. Liborovi se podařilo umluvit náčelníka skladu, ten zfalšoval doklady a výsledná částka nakonec činila 5000 R. Před půlnocí usedáme na motorky a okolo druhé hodiny ranní zůstáváme nocovat u dálnice za Moskvou. Kluci chtějí druhý den navštívit muzeum vojenské techniky. Vojenská technika, pokud není v pohybu, mě příliš neoslovuje a tak mi v hlavě zraje plán. Nemohu spát a tak okolo páté hodiny ranní vstávám. Všem rozespalým kamarádům podávám ruku, zabalím si věci a usedám na motorku. Libor mě zná a ví, že chci být chvíli sám a chci si srovnat veškeré zážitky z expedice v hlavě. Láká mě i myšlenka non-stop jízdy. Už druhý den v 10h dopoledne se zastavuji na čaj u mých dobrých přátel v Příboře a odpoledne jsem doma. Téměř bez brzd, s řetězem vytaženým až na silnici, uvolněnou zadní osou, s roztrhanými brašnami a svařovaným podsedlým rámem, s odřeným lakem, špinavý a unavený k smrti se jako nejšťastnější chlap na světě objímám se svou rodinou. Tak milé děti a pohádky je konec. Jo, a zazvonil zvonec!

foto:



 ↑↑ nahoru ↑↑