Kyrgyzstán 2010
Cesta se klikatí místy 2300m/nm.Kurdi,jak o sobě hrdě prohlašují se zdají vesměs přívětivý.Jeden z kluků po nás sice metal kameny,ale jinde jsme zase
příjemně pokecali u pivka bez jediného pocitu strachu. Horské vesničky žijí svým životem ,který čas ovlivnil jen pramálo.Lidi tu žijí v pospolité
soudržnosti se svými zvířaty.Děti pobíhají nahé,ženy skrývají tváře za šátky a hliněné chatrče semknuté do klikatých zákoutí bych zařadil do podhradí
dřevního středověku. Jen jeden z pasáků nás vrátil do reality ,když mu v kapse zazvonil mobil a on do něj v klidu oznámil,že je vše ok,že jsme Češi a
jedem do Iránu.Měli nás prostě v merku. Končíme unavení, ale šťastní u řeky před Tutakem.Poubes vaří výborné noky a voda je balzám. Ráno snídáme místní
vejce, co kluci z auta pokoupili a hurá na hranice.Zastávky pod bájnou horou Ararat se snažím využít k nalezení další geokešky.Tentokrát jsem u kluků
pochopení nenalezl a tak jedu sám.Dle navigace by měla být ve skalách asi 3km od silnice ukrytá ve staré arabské pevnosti.Jak se tam tak motám spletí
kamenitých děrovatých cest,jsem spatřen hlídkujícím obrněným vozidlem a dost důrazně vykázán.Škoda,alespoň jsem si Ararat nafotil i z jiné strany.Se
zbytkem výpravy se sejdu až na hranicích.Neznalost kurzu měn se nám krutě vymstila.Měníme totiž zbylé turecké peníze u úslužného veksláka a uspokojeni
velkým paklem iránských peněz se za jeho pomoci dostáváme na druhou stranu.Až tady při dotazu na kurz ,musíme konstatovat ,že jsme velký hovádka.
Dostali jsme sotva půlku a Standa s Jirkou ještě míň. Formality trvali 4hodiny.Nebylo by to tolik nebýt dieselového motoru našeho doprovodného Defendra.
Papírování je s tím mnohem víc a také poplatek za tranzit je dost vysoký.Osvědčily se karnety z autoturistu,které Kuba vyběhal ještě v Praze.Ty naopak
čas a peníze šetří.Iránec,který se tvářil jako zaměstnanec celnice si řekl za pomoc nesmyslnou částku.Dostalo se mu důrazného nesouhlasu a nakonec to
spravilo 10 euro na hlavu. Už za tmy dojíždíme do Marandu,kde za pomoci místních kluků nalézáme hotel.Odměnou je pro ně jen fotka s námi a to že
jeden z nich jel se Standou na tandemu.Musel to pro něj být zážitek,jelikož furt Standovi říkal „ajlavjů czech“. Cenu jsme usmlouvali na 13USD za osobu.
Spíme v jednom velkým studiu.Večeře nevalná a nealko pivo vyloženej hnus. Hotel bereme i ve městě Zarjan ,kam nás vítr zavál dnes.Je horší,než ten včera,
zato ale dražší. Tenhle den začal utahováním ložiska kola na autě.Potom jsme navštívili skalní město Kandovan.Je to spíš takovej skanzen pro turisty.
Pro nás ,co jsme viděli Ihlaru v Turecku spíš jen zajížďka.Hory okolo dálnice nám jen pohladili oko.Jinak nic příjemného.Hic a sluníčko do obličeje.
Večer jsme se prošli městem.Hodně krámů narvaných vším ,co lidi potřebují.Sežene se tu všechno.Tady bída určitě není.Já se zajímám o blinkry,jelikož
moje zadní jsou pryč.Žádné se mi ale nepozdávaly a tak jsme alespoň pojedli sendvič plněný játrama,chutnal skvěle.Marně jsme hledali kavárničku s teráskou,
kde bychom si vychutnali pravou arabskou kávu a zevlovali po holkách,který jsou tu fakt hezký.Hodně lidí nás zastavuje a ptá se, odkud jsme a jak se nám v
Iránu líbí.Všichni jsou moc příjemní,jak rozporuplné pro Evropana krmeného západní propagandou.Taky si fotím pár opravdu letitých amerických nákladáků,
kterých tu jezdí tisíce.Nakonec bereme za vděk instantní kávu 3v1 na recepci a jdeme na kutě. Jelikož plán naší 18000km dlouhé cesty je napjatý ,jedeme
vesměs pořád na východ po dálnici.Teherán nezklamal.Značení žádné ,a tak jsme v tom hicu a smogu najezdili 100km, než se nám podařilo najít výpadovku.
Kluci v autě jeli sice jinudy,ale taky se trápili.Dnes asi rekord 850km.Potřebuji už nutně přezout.Přední guma už skoro neexistuje a olej už taky
přesluhuje.Teď už spíme zase nadivoko.Noční obloha je tu nádherná. Od Iránu jsme mnoho nečekali a naše myšlenky už směřovali do Turkmenistánu,ale náhoda
tomu chtěla,že jsme se ještě měli možnost pokochat. Naše motokomando jako vždy vyrazilo první,ale v Sabzevaru jsme blbě odbočili na Esfarayen a tak jsme
to zkusili přes hraniční hory.Krásný off road liduprázdnými horami,ale i když GPS ukazovala přechod jen 40km vzdušnou čarou, dál už to opravdu nešlo.
Potupně jsme tedy hledali cestičku do údolí.Nakonec se na nás štěstěna usmála a my se přes horské vesničky ne nepodobné těm tureckým dostali zpět na hlavní.
Sjezd z hor byl tak prudký,klikatý a dlouhý,že jsem uvařil zadní brzdu.V Shirvanu se spojujeme s autem,které už je dávno na hranicích.Zahajujeme stíhací
jízdu na Quachan a pak krásnými serpentinami na Bajgiran.Hranic jsme dosáhli v 15.45.Iránci nás odbavili,ale Turkmeni nám zavřeli před nosem.Spát tedy
budeme v celním prostoru.Žádný zle.Poubes vaří a já za Standovi asistence přezouvám na nové Mitas E10.Jsem na ně zvědavej. Najednou se zjevil Sebastian,
hubenej vousáč, co jede sám na kole.Cestu má naplánovanou na rok.Dobrej blázen.Hostíme ho a vyměňujeme si zážitky.Tady taky zjišťuju nepříjemnou věc.
Prosakuje mi olej mezi motorem a převodovkou.Zatím se nic neděje,ale tuším že mastná spojka bude dělat problémy. Ráno jsme na čáře jako turisté jediní.
Procedůr a bumážek hodně,ale vše v pohodě.Platíme jen oficiální poplatky,které se však vyšplhaly na 75 USD na hlavu. Do hlavního města je to kousek.
Krásná cesta z hor do rozpálené nížiny.Aschabad.Čekal jsem jaký bude,ale realita mě posadila na prdel.Megalomanské stavby z bílého mramoru,bulváry,
paláce bývalého prezidenta kde nikdo nebydlí ani neúřaduje.Pětinožky,šestinožky a bůhvíkolikanožky nám ještě naše průvodkyně Jamal ukázala při
prohlídce města.Jsou to stavby na nohách a nazývají se právě podle počtu těchto končetin.
foto:
↑↑ nahoru ↑↑
