Kyrgyzstán 2010
Stoupám do stupaček,beru za plyn a jedu první vstříc rozbité cestě.Asi po 20ti kilometrech přišel můj nešťastný okamžik.Kolejí je čím dál tím víc,písek vystřídal prach,který maskuje jejich hloubku tak dokonale,že už nestačím adekvátně reagovat.Co si pamatuji, je jen let vzduchem a náraz do hlavy.Už za letu jsem věděl,že noha mi divně vlaje.Když jsem se probral slyšel jsem motorku,jak mi vrčí za hlavou.Chudinku chcípnul Poubes,kterej mezitím dorazil.Kouknu na nohu a je celá otočená ven.Žádám Martina ,aby mi jí vrátil kam patří.Statečně za ní bere,ale pak to odmítá.Zapaluju si cigáro a vím,že pro mě tahle výprava defakto končí.Martin zastavuje gazíka, co jede okolo a zatímco já se soukám mezi 5 Kazachů,jeden z nich sedá na moje Báwo a jedou za námi do vesnice.Lidi v autě mi dávají pít a sledujou mě, asi abych jim tam neomdlel.Mě se honí hlavou spousta myšlenek.Ta nejneodbytnější je však ta,že mi někdo tu nohu musí narovnat a je mi jasný,že pod narkózou to nebude.Musím se připravit na velkou bolest.
Ve vsi doskáču po jedné za pomoci chlapíků z auta ke zdravotnímu středisku.Sestra se nás snaží poslat do vchodu na druhé straně budovy,ale já mám dost a usedám na tvárnici u zdi.Mezitím se množí čumilové a přichází chlapík v košili a kouká mi na nebohou končetinu.Všiml jsem si ,že mu chybí palec.Říká že má nějekej ten semestr medicíny a začíná jednat.Bota musí dolů.Pro Poubesovo nůž žádná práce,pro mě první zkouška odolnosti.Chlapík nohu prohmatává a najednou za ní zabere a snaží se jí vrátit na své místo.Bolest napne moje tulení tělo jako luk,leč pokus byl neúspěšný.Druhý pokus je pro mě ještě trýznivější, jelikož bolest už čekám.Chudák Poubes mi drží holeň a maník mi za mohu trhá vší silou.Prasknutí,které Martin přirovnal k přelomení větve v záchvatu bolesti neslyším.Pak nastal klid,chlápek se usmívá a uklidňuje mě,že už je mučení konec.Za mého nesouhlasného řevu mi prohmatává hlezno a konečně mi dává trochu klidu.
Za dlahu posloužila hromádka prkýnek, ze kterých bylo ale nejdřív třeba vyndat hřebíky a panty.Tipuju to na zbytky nějaký skříňky.Pak přinášejí nosítka.Je na nich obrovský flek zaschlé krve.Uléhám a týpci mají s mými 110kg ,co dělat.Konečne se zabouchnou dveře sanitky a jedu na rentgen.Kdybych tušil,že to je 200metrů ani bych si nelehal.Pod letitý rentgen už zase skáču po jedné.Snímek je hned hotový.Injekci na bolest odmítám a skoro doktor mě posílá do nemocnice.Saniťák mi poskytuje cigáro a usadí mě na sklopnou lavici v plechové nástavbě,což je jediné vybavení sanitky.
V Aralsku mě čeká další zkouška.Výtahy,nebo dokonce bezbariérové vchody tu nehrozí a tak skáču po schodech do ordinace.Čekání na doktora mi zpestří policajti,které zavolal nějaký aktivista.Berou mi doklady a mojí poznámku,že v týhle zemi jsou milice rychlejší než doktor, přecházejí s úsměvem.Mladý doktor zkouknul snímek a poslal mě do sádrovny ve druhým patře.Tak propoceného kamzíka tu asi ještě neměli,a jestli jo, tak určitě ne tak špinavého.Při sádrování plyne rozhovor a doktor se ptá ,kdo to bude platit.Srdnatě mu odvětím,že mám pojistku.Doktor se podivuje,ale já si trvám na svém a on asi pod vidinou mnoha papírů ,co by musel vyplnit mávne rukou a říká,že to je první pomoc a ta že je zdarma.
Policajti mi jsou oporou při poskocích na parkoviště a vezou mě na stanici.Pozvání na vyšetřovnu do druhého patra rezolutně odmítám a usedám venku na schody,kde si zapaluju cigáro ,co mi předtím koupili v krámu.Komisař na mě zkouší různý varianty o nehodě,jako třeba srážku s kolegou,či někým jiným taky rychlou jízdu.Říkám mu ,že jsem jel pomalu a že za nehodu může stav komunikace.Moje výpověď se nemění ani po dvou hodinách jeho odchodů a příchodů a konečně přináší protokol k podpisu.Mezitím volám domů a sděluji Ivetě tu „radostnou“událost a komunikuju s Martinem ,co hlídá motorky a má taky co dočinění s místní milicí.Má ale taky jednu dobrou zprávu a to, že má nocleh u dobrých lidí ,co se mu sami nabídli.Motorky jsou za plotem a to je důležité.
Po bezesné bolavé noci mě budí kluci.Dorazili zpět až ráno.Pro Kubu vybíráme výstroj,Standovo náhradní kalhoty,moje bunda stažená nadoraz a do helmy triko na utěsnění.Takto vystrojen a s absencí příslušného řidičského oprávnění vyráží,aby mi pomohl dostat motorku domů.Já usedám na místo spolujezdce do doprovodného Land Roveru.Zde je nutné podotknout,že bez něj a auta bych byl asi v prdeli.Čeká ho hned na úvod 150km rozsekaný a písčitý cesty.Mám o něj upřímné obavy.
Zatím co já pojídám v autě brufeny,kluci ulehčují Kubovi situaci,který v písku samozřejmě hned lehce upadl a klestí si cestu mechanizací po rozestavěné cestě.Tahle taktika slaví úspěch a my uléháme ve stepi 300km od Aktobe.
V Aktjubinsku, jak se město dříve jmenovalo, měníme peníze a neušli jsme zraku mladé novinářky.Kluci poskytují rozhovor a já si skáču na pivo k předzahrádce vedle.Slovo dalo slovo a jedeme uklidit motorky do zuboženého baráčku,kde žijí dva kamarádi.Jak je na první pohled patrné jejich práce je z počítačového ranku.Všude počítače,hrnky od kafe,nepořádek,ale taky připojení k internetu.
foto:
↑↑ nahoru ↑↑
