Vietnam 2011


Je tu čilý stavební ruch a po setmění taky pěkná zima.Jelikož vypnuli proud dost brzo, končíme pod peřinou. Hutná polívka startuje nás a my rázným sešlápnutím páky vybízíme naše "muly" k dalšímu dobrodružství. Dalším cílem je srdce nesmírně scénické krajiny.Město Sapa se krčí pod siluetou nejvyšší vietnamské hory Fansipan. Až k soutěsce Tran Ton jde vše skvěle.Dnes budeme atakovat hranici 2000m/n/m. Po pár kilometrech stoupání Míra signalizuje problém s převodovkou.Zasekne tam proto první rychlostní stupeň a škrábe se co nejdál to jde.Pokušení zařadit dvojku však ukončilo pouť jeho stařičkého Minska nadobro.Na řadu přichází lano a já se s obavami koukám na nekonečně se vinoucí stoupák před námi.Poklepu svého "oslíka" po nádrži a beru za plyn. Úpění motoru je nekonečné,leč vrchol se blíží a jsem rád,že motorka neskončila v plamenech,jelikož všechen olej, kterým je motor pokrytý hrozivě dýmí a je na pokraji vzplanutí.Do Sapy padáme bez motoru a u dílny řešíme co dál. Jako zatím vždy jde vše hladce.Hoteliér volá do půjčovny a rázem se zjeví chlapík a odváží maroda s tím že to opraví. Za 3hodiny má Minsk jinou převodovku a cena 340kč je nepochopitelná. Na trhu je mumraj a nás zláká uzené maso a klobásky,houpající se na klacku u stánku.Zaplatíme za to na místní poměry nechutnou částku a zakrojíme.Klobása je hnusná,samej lůj a uzený je jako kámen,ale dá se jíst. Sapa je hojně navštěvována turisty a na cenách je to znát.Ovšem atmosféra uliček z koloniální doby je nezaměnitelná. Kmeny z okolních vesnic vysílají anglicky mluvící ženy prodávat svou produkci v podobě různých náramků,čapek a taštiček. Vrcholem jsou však odhadem čtyřleté děti nosící na zádech batolata a somrující u úzkocitných turistů peníze. Umocňují to různým pajdáním.Jedné z holek jsme nadělili zbylou lojovou klobásu a noha co tahala za sebou se zázračně uzdravila.Asi Lurdy,nebo co. Dalším negativem turismu je jazykově vybavená policie,která můj zapomenutý řidičák oceňuje 90kč pokuty.Naštěstí je to naposledy. No a teď už jen samá pozitiva a sociální jistoty v podobě klikatých horských cestiček,které nás zavedly do odlehlých vesnic těsně u čínských hranic.Tady není po asfaltu ani stopy a my si užíváme.U jednoho krámku jsem získal i spolucestující v podobě stopařky,která se mi nanominovala na tandem.Minsk toho měl plný brejle,jelikož ani ona nebyla na místní poměry žádnej drobek.Ještěže to bylo jen na kraj vsi.Dost směšně působily její červené lodičky a kostýmek v terénu vhodném tak na kanady. Při zdolávání nástrah místních cest se mi do hlavy vkrádá vzpomínka na zlaté časy našeho endura,kdy na podobně technicky "vyspělých" strojích vítězily naše legendy.Je to o přesném splynutí stroje a jezdce,jelikož podvozek ani motor žádné chyby neodpouští.Za průjezd díry v sedě ve větší rychlosti jste odměněni sesednutím páteře o pár milimetrů a pozdní podřazení hrozí potupným cupitáním vedle motorky.I tak je to ovšem nádherný den zakončený večeří u jednoho hrnce neustále přihřívané polívky kam si každý přidává co chce,ať už trávu všech velikostí,vůně a tvarů přes chili papričky, po jejichž požití vám vypoví hlasivky až po nudle a rýži,které jsou tu základem veškeré stravy.Jen ten chleba chybí! Při pohodové cestě do dalšího horského městečka Bac Ha míjíme ve stoupání kolabující bělošskou dvojici na bicyklech,kde zvláště něžné pohlaví viditelně přecenilo své síly.Doufám,že jí smrad z našich výfuků nedorazil. Udělal jsem pár postřehů o zdejším provozu.Auta tu téměř nepotkáte.Vše se převáží na skútrech.Vietnamci jsou mistři v převážení čehokoli.Ani sebevíce okufrovaná veliká motorka nikdy v rukách Evropana nepojme tolik co vetchý skútřík v rukou asiata. Předjet náklaďák je velký adrenalin.Jezdí zásadně uprostřed a pochopil jsem,že je jim jedno odkud jim to nandáte, jen musíte zatroubit ,aby o Vás věděli.Největší střelci jsou řidiči autobusů.Klaksony mají uširvoucí a ženou se hlava nehlava,děj se co děj ,aby svoje pasažéry vyplivly v dané zastávce včas.Místo výstražných trojúhelníků se tu používají košaté větve hozené do silnice za zemřelým vozidlem.6ti proudovky ve větších městech končí ze zásady nájezdem na polňačku,a to bez výstrahy.A okázalé budovy představitelů režimu jsou v ostrém kontrastu s příbytky našinců.Hotely jsou levné a většinou dobře vybavené.Spacáky si tedy vezeme spíš jen pro sichr.Internet je taky všude. Trochu mě překvapila absence jakýchkoli našich výrobků.Čekal jsem nějaká vozidla,ale pominu-li starou lokomotivu ČKD, která viditelně pamatuje Žižku jako svobodníka,jsem na nic nenarazil.Babety, co si sem posílali vietnamci ze svého pobytu v socialistickém Československu už asi dosloužily. Holit se nikdy nenechte v kadeřnictví!Lazebnice mě položila na lehátko,nastudeno mě napatlala krémem a holila mě žiletkou v ruce.Prostě vůbec o tom neměla šajn.Trvalo jí to víc než hodinu a ještě chtěla 10 dolarů,který samozřejmě nedostala,ale i tak dost děsná zkušenost. Příště už jen u chlápků s břitvou a čelovkou ,co pracují na ulici. Večer ještě sondujeme sjízdnost naší zítřejší trasy a jelikož neprší,mělo by to dle místních jít dobře. K tomu ,co nás po cestě potkalo lze říci snad jedině,že místní hory nás stále překvapují a čím jsme my odvážnější a smělejší ony nám odkrývají ty nejtajnější ze svých krás. Po bloudění u hranic jsme konečně našli nenápadnou odbočku,která byla spíš kozí stezkou.Tento kamenitý,výjezdy posetý a panoramaty protkaný úsek je vyšperkován těmi nejdřevitějšími vesničkami a lidmi co bělocha, navíc na motorce snad viděli poprvé.Defekt pneu na sebe nenechal dlouho čekat.Měníme duši a pumpičku ochotně půjčí domorodci. Nevím a nevnímám,jak dlouho se protloukáme horami,kde Minsky místy vydávají poslední ze sil motoru i podvozku,ale drží a to je podstatné.Pak se objeví asfaltka a ta nás dovede do Xin Manu.U krámu dáme čaj a paní jež se vyzná nám ukazuje že do dalšího dílčího cíle Bac Qang je to 3hod.Tahle informace nás mírně znervózní,jelikož míry v hodinách se používají tam,kde kilometry jsou jen podružnou veličinou. Za městem opravují most a my se přes dvorek plný slepic spouštíme pěšinou k provizornímu mostíku z bambusu. Veledílo plave na hladině řeky a nevím zda bych se na něj na velké motorce vydal.Napadá mě,že bychom jim mírným přidáním plynu tak akorát naskládali bambusy na břeh a my skončili na dně.10koní a hladká pryž však neublíží a my jsme šťastně na druhém břehu.Fotka však chybí a tak si to dáváme ještě jednou. Pak nás čeká úsek s miliónem zatáček-tolik jich snad není dohromady ani v Alpách a Pyrenejích.Polívka nám dodá odvahu a my se řítíme po vrstevnicích jen aby nás tu nezastihla tma.U prvního zaplivaného hotýlku to vysílení vzdáváme a Míra ještě vystraší recepčního stojkou na zadním při vjezdu do chodby kde parkujeme. Že se podařilo prodat recepčnímu zapalovač co jsem v Hanoji koupil se 100%ziskem už byla jen třešinka na dortu dnešních zážitků. Na další dva dny se stane naším domovem kraj severně od Ha Giang.Permint vyřizujeme překvapivě hned v prvním hotelu a tak povzbuzeni rychlostí úředního šimla odmítáme nocleh a vyrážíme na cestu opět jinými nádhernými kopci.

foto:



 ↑↑ nahoru ↑↑